Narozdíl od Austrálie, kam se bez zaplacené školy v podstatě nedá dostat, na Nový Zéland se dá dostat poměrně snadno. Platí tam pro nás bezvízový styk na dobu 90 dní, ale to se nám moc nechtělo, protože člověk tam musí pak pracovat načerno a to bychom se báli, že žádnou práci neseženeme. Krom toho ale mají pro naše občany tzv. Working Holiday Scheme, což je pracovní vízum pro mladé do 30 let. Stačí vyplnit jeden formulář, poslat ho do Londýna a zaplatit poplatek asi 140 NZD - necelé dva tisíce. My jsme si to nechali za drobný peníz zprostředkovat u Student Agency a neměli jsme s tím tolik nervů. Vyřízená víza přišla za 8 dní. Letenky jsme kupovali taky u Student Agency. Zařizovali jsme je 3 týdny dopředu, což je hrozně pozdě. Kdybychom to byli bývali řešili včas, mohli jsme ušetřit až k 9 tisícům za člověka. No nedá se nic dělat, holt budeme muset déle pracovat, abychom vynaložené finance získali zpátky.
Poletíme hrozně moc šíleně dlouho. Odlet v úterý 4.října večer z pražského letiště do Soulu - pro zeměpisně málo zdatné hlavní jihokorejské město - tam pár hodin na přestup a v Aucklandu na severním novozélanském ostrově budeme šestého ráno. Rovnou jsme si tam zarezervovali na dvě noci hostel, než se nám podaří zařídit všechny formality po příletu. Sehnat ubytování nebyla úplně legrace, protože se tam teď hraje mistrovství v rugby a všechny ubytovací kapacity jsou plné. Nakonec jsme sehnali pro oba za 100 dolarů za dvě noci a doufáme, že déle tam nebudeme nuceni zůstávat.
Teď máme ještě tři týdny na to, abychom zařídili vše potřebné v Praze - zrušit zdravotní pojištění, sjednat cestovní pojištění, zařídit mezinárodní řidičák a ještě asi milion dalších věcí. A hlavně zabalit věci tak, aby zavazadlo mělo do dvaceti kilo. Tak začíná období napětí a nervů - už se moc těšíme, až tohle bude za námi a budeme tam...
