Po dlouhém čekání jsme se dočkali Vánoc a s nimi i čtyřdenního volna v práci. Zatímco čtyřiadvacátého jsme strávili na pláži v Mt.Mangunui pozorujíc hromady surfařů, další tři dny už jsme se vydali na výlet do vzdálenějších krajin.
V neděli ráno jsme si naplánovali brzké vstávání a odjezd nejpozději v devět hodin. Tedy jsme vyrazili v deset. Jako první jsme navštívili na první pohled celkem nezajímavý potůček kousek od Wai-o-tapu. Jedinou, avšak zásadní zvláštností onoho potoka je, že teče termální oblasti, tedy jeho teplota je něco okolo 40 stupňů. (Takové potoky by měly téct i u nás, abychom se mohli na vandrech vždycky pěkně v teple vykoupat. Ale člověk potom nevoní o moc líp, špíš hůř.) Navíc o něm narozdíl od jiných podobných potoků neví moc lidí, takže jsme si mohli užít ničím nerušené koupání v soukromých lázních. Až nám z toho bylo vedro a museli jsme si na chvíli odpočinout na břehu.
Po pořádném vykoupaní (a zbavení se všech červených červíků, co plavali ve vodě) jsme popojeli k jezeru Taupo. Největší jezero Nového Zélandu vzniklo zatopením kráteru po výbuchu sopky Taupo někdy začátkem letopočtu a pyšní se neskutečně modrou barvou a plážemi ze sopečného popílku. Jelikož plánovaná návštěva Craters of The Moon se nekonala - na Christmas Day bylo zavřeno, věnovali jsme zbytek odpoledne odpočinku na pláži a pozorovali bohatší a odvážnější kolegy cestovatele, kteři zkoušeli některé z místních adrenalinových atrakcí. Spánek se konal v bezplatném kempu kousek od Taupa u břehů řeky Waikato River.
Ráno, spíše dopoledne, jsme se vydali na Craters of The Moon – poměrně nevelkou termální oblast, která vznikla jako důsledek změny geotermálních poměrů po vybudování nedaleké geotermální elektrárny. Spousta kráterů, čmoudů, bublající vody a bahna a taky neskutečně pálící slunce. Možná poprvé nás mrzelo, že je tak hezky, v horším počasí by byl zážitek všudypřítomné páry ještě zajímavější. I tak se nám ale moc líbilo. Jen sirovodíkové výpary bohužel zreagovaly s lepidlem v Lucčině levém sandálu a tento se následně rozpadl.
Následovala procházka okolo dalšího termálního potůčku k Huka Falls – vodopádům nepříliš vysokým, ale s průtokem 400 tun vody za vteřinu je to opravdu neskutečná podívaná. Jen kdyby tam nebylo těch turistů, kteří nešli pěšky, ale přijeli autobusy až na místo. Cesta k vodopádům nebyla dlouhá, ale kvůli slunci a vedru docela vyčerpávající, vrátili jsme se tedy už před šestou zpátky na naše kempovací místo a spali a spali a spali až do rána.
V úterý ráno jsme museli vstát už v sedm, abychom stihli velkolepou podívanou v podobě gejzíru Lady Knox asi 50 km od nás. Právem je tento gejzír nazýván vrcholem lidského důvtipu, neboť stříká každý den přesně v 10.15 dopoledne poté, co tam chlapík nasype 300 g práškového mýdla, které sníží povrchové napěti vody a gejzír následně stříká asi půl hodiny do výše nějakých 3 metrů. (Dlouho jsme čekali s davem lidí na lavičkách jako v divadle, než chlapík dorazil. A stříkalo se pozdě! Byli jsme z toho celí zklamaní, jak je to nechutně komerční záležitost. Na parkovištích dokonce stáli chlapíci, kteří nás dirigovali, kam máme zaparkovat. Ale kvůli gejzíru jsme tam nebyli, tak nás to zklamání za chvilku přešlo.)
Nám stačily 2 minuty stříkání a pospíchali jsme do Wai-o-tapu dříve, než tam od gejzíru přiběhnou stovky dalších lidí. Taktika vzít prohlídkový okruh proti směru prohlídky se ukázala jako jediná správná, a tak jsme se největším návalům nadšených fotografů naštěstí vyhnuli. (Do Wai-o-Tapu jsem se těšila nejvíc na Šampaňské jezírko, které jsem kvůli zimě neviděla, protože se v něm voda vaří a páří a páří. Ale opravdu jsou v něm bublinky, jako v šampáňu. Tak jsem si alespoň koupila pohledy, když nejsou fotky. Taky tu chybí informace, že při kupování lístku se nás slečna zeptala odkud jsme a zcela samozřejmě nám podala popis všech jezírek v češtině! Tak jsme na to docela koukali.)Poslední zastávkou byla Rotorua, město postavené přímo na termálním podloží, což se projevuje všudypřítomnou vůní zkažených vajec, bublajícím bahnem a čmoudíky na každém rohu. Věnovali jsme poměrně dlouhou dobu procházce po městečku.
Poměrně dlouhá doba v našich poměrech znamená tak půl hodinky. Města nás opravdu nebaví. Viděli jsme taky vzlétat letadlo z jezera! A rozhodli se, že až budeme bohatý a pojedeme domů, tak si zaplatíme let v letadle. Cestou domů jsme si koupili zmrzlinu a zaháníme nechuť ze zítřejší práce ochutnáváním bonbonů, co Lukáš dostal od paní domácí k Vánocům.
V neděli se nejspíš chystáme na Great Walk okolo jezera Waikeremoana. Je to na čtyři dny. Tak pokud se nám podaří zarezervovat kempy a ještě v nich bude místo, vyrazíme na první vícedenní chodící výlet. Pak už jen pár dní práce a hurá na Tongariro!
