Abel Tasman and Farewell Spit

Po několika rušných týdnech v hotelu, kdy se střídaly svatby a konference jak na běžícím páse, nastalo poněkud klidnější období a nám se naskytla možnost vzít si čtyři dny volna. I využili jsme toho a jelikož mělo být docela pěkné počasí, vydali jsme se na úplný sever jižního ostrova, do národního parku Abel Tasman. To je to, co žádný návštěvník Zélandu nesmí vynechat a my v tom nechtěli být výjimkou.

Cesta na sever byla dlouhá a únavná. Zpříjemnila nám ji zastávka v Nelsonu, kde jsme si pořídili nové botky pro Lucku a kalhoty pro Lukýna.

Po nakupování jsme už měli času tak akorát posadit se na chvíli na pláž v Kaiteriteri. Voda byla dle našeho vkusu příliš ledová a dost foukalo, tak jsme se spokojili se sluněním a pozorováním oceánu. Zahanbili nás až spolupracovníci Ben a Trudi, které jsme tam náhodou potkali, ti totiž neváhali ani vteřinu a do ledového oceánu vběhli hlavou napřed. Spali jsme, jak jinak, na parkovišti u pláže nazvané Split Apple Rock podle skály, která velice nápadně připomíná rozpůlené jablko.

Další den jsme se vydali na Abel Tasman coastal track, jeden z nejoblíbenějších Great Walks na Zélandu. Celá trasa se dá ujít za 3 dny, nám se ale nechtělo pospíchat, a tak jsme šli jen její začátek (a potom ve čtvrtek i konec) metodou tam a zpět. Cesta vede po pobřeží, kde míjí nádherné zlatavé pláže, na kterých se dá plavat, koupat, obědvat a všechno ostatní, co se tak většinou na plážích dělá. My se na oběd zastavili na Apple Tree Beach, pláži nazvané podle jabloně, kterou jsme nenašli. Při obědě jsme pozorovali spoustu nadšenců-kajakářů, kteří pádlovali podél pobřeží a mohli tak zakotvit i na pláže, které po zemi nejsou přístupné. Po obědě jsme šli ještě kousek dál na nejvyšší místo trasy, odkud byl výhled nádherně modré a neuvěřitelně čisté moře. Cestou jsme opět potkali Bena s Trudi, kteří nejprve pádlovali podél pobřeží a potom šli zpátky pěšky. Poté jsme se vydali zpět a přespání našli na parkovišti ještě několik desítek kilometrů autem směrem na sever.

Cílem dalšího dne byla písečná kosa Farewell Spit. Na mapě jí najdete úplně vlevo nahoře, takový divný asi třicetikilometrový výběžek. Je celý z písku a pokud nechcete zaplatit jedné ze dvou společností, které dělají zajisté velmi zajímavé výpravu terénním vozidlem za neuvěřitelné ceny, smíte jít asi 4 kilometry po jednom pobřeží, pak kosu přeběhnout a jít po druhé pláži zpátky. Za cedulku zakazující další vstup se samozřejmě nesmí, tak jen s výše zmíněnou výpravou. Všelijaká omezení jsou vůbec takovým fenoménem Zélandu. Tady nesmíte se psem, támhle nesmíte kempovat, tudy nechoďte, na Farewell Spit byla dokonce cedule, že za toto místo si nesmíte vzít jiné jídlo než zakoupené v místním bufetu. Tousťák s paštikou a salámem jsme přirozeně v batohu zanechali. Cesta tam vedla po nepříliš pěkné kamenité pláži, přechod přes kosu a následně cesta zpět byla však vskutku úchvatná. Tentokrát jsme neodolali a vykoupali se v oceánu, bohužel v těchto místech byl zrovna docela špinavý, tak jsme se jen osvěžili a vylezli ven. Cesta po druhé pláži byla proti větru dlouhá a únavná, nohy se nám bořily do písku a cestu jsme šli snad dvojnásobek času, než tam. Nakonec jsme byli opravdu rádi, že jsme zpátky u auta a v závětří. Písečné duny a druhá pláž se nám ale opravdu moc líbily.  Cestou autem jsme se ještě zastavili kousek od Takaka u nejmohutnějších sladkovodních pramenů na NZ. Další z neuvěřitelných zážitků – několik pramenů tak mohutných, že v okamžiku vytvoří řeku srovnatelnou se Sázavou u Pikovic. Neuvěřitelně čistá voda a nádherně barevné kytky na jejím dně byly opravdu neskutečně krásné.

Poslední den jsme se rozhodli jít Abel Tasman Coastal Track z opačné strany, tedy ze severu, kde se dal udělat asi sedmihodinový okruh. Cesta začala poměrně slušným výšlapem na nádhernou vyhlídku, kde jsme nepohrdli lavičkou a dali si jídlo pozorujíce modré moře. Byli bychom tam klidně zůstali celý den pak zase zpátky, ale bylo by nám to líto, a tak jsme se vydali dále. Po další půlhodince jsme došli ke pláži Whariwharangi Beach. Ta aspiruje na titul nejkrásnější pláž, kterou jsme tu viděli. Dlouhá tak půl kilometrů byla celá jenom pro nás. To už jsme neodolali a zůstali na asi dvě hodinky plavání, opalování a flákání. Ze sedmihodinového okruhu sešlo a poté, co jsme se slzou v oku museli pláž opustit, jsme se vydali stejnou cestou zpátky k našemu vozu. Čekala nás totiž ještě asi šestihodinová cesta zpátky do Hanmer, kam jsme dorazili za hluboké noci.

Celkově měl výlet jen samá pozitiva a jen víc takových! Teď už zase pracujeme, ať máme dost peněz na další cestování.