Aktuální novinky

Jsme teď ve městečku Twizel. Svítí nám krásně sluníčko, ale i tak už je dost zima. Včera jsme se zblízka podívali na zoubek nejvyšší hoře NZ Aoraki/Mt. Cook. Opravdu krásný chlapík, pokochat se můžete na fotkách. Cestování už nám moc nezbývá, na konci týdne se asi na nějaký čas usadíme v Christchurch, tak snad konečně bude čas dopsat všechny články, v autě to nestíháme =)

Wanaka a Queenstown

Do Wanaky jsme to vzali přes sprchu v Holiday parku. Za six dollars each, dražší jsme zatím nepotkali. Ale co by člověk nedal za trochu teplé vody, že? Wanaka je moc krásné městečko, jedno z nejhezčích, které jsme viděli. Na břehu obrovského jezera, malé a klidné a malebné. Dobili jsme baterky, vyprali prádlo a došli si na hambáče a místní pivečko do vyhlášeného stravovacího zařízení místního typu (kavárna s hamburgrama a pivem). Jo a ten hambáč jsme skoro nemohli sníst. A Lucce vystačil až do rána.

Spali jsme na tábořišti severně od Wanaky. Byli tam kachny drzé jak lázeňské veverky. A Lucku balili nějací výrostci. Ale cítila se prý dobře. Ráno jsme jeli po východní straně jezera Hawea, kde byli dva pěkné výlety. U popisu prvního výletu bylo napsáno, že je možné, že se párkrát bude brodit řeka. Brodila se patnáctkrát. U prvních dvou přechodů jsem ještě zouval boty, pak už jsem to ale vzdal. Ale jinak moc pěkný výlet, nejprve proti proudu řeky a pak přes kopec s výhledem na jezera Hawea a Wanaka zpátky k autu. Sendflájí peklo.

Další den náročný výlet na Brest hill. Fakt hodně do kopce, a pak fakt hodně z kopce. Bolelo kolínko. Ale vidět bylo až na Mt.Aspiring a vůbec do širokého dalekého okolí. Takže oba dva výlety stály za to a počasí nám zatím přálo.  Večer sendflájí peklo.

Ráno jsme se naposledy vrátili do Wanaky. Prošli jsme se krásně podél jezera, okolo vinic a podzimními alejemi. Po pár kilometrech jsme se otočili a vrátili zpět a dali si nejdražší zmrzlinu v životě. Ale ta byla!

Do Queenstownu jsme jeli přes velký kopec. Původně jsme to chtěli objet, ale v krámu s oblčením nám prodavač říkal, že to bývalo nebezpečné, ale teď že už je to v pohodě. A bylo to v klidu a krásné výhledy na jezero Wakatipu, na jehož břehu se rozprostírá Queenstown. Město je plné turistů vyhledávajících adrenalinové zážitky a agentur zážitky zprostředkujících. Nepobyli jsme tam dlouho, jen chvíli v knihovně na internetu a přespávali jsme kousek za městem na místě, kde se nesmělo. Což nám v půl sedmé ráno náležitě vysvětlil pracovník DOCu. Tak jsme museli zaplatit a hlavně už jsme neusnuli.

Ráno jsme potřebovali ještě něco vyřídit ve městě a pak jsme se vydali kousek za Glenorchy, kde začíná jeden z Great Walks – Routeburn Track. Délkou má jen 32 km a některými je určitě právem považován za nejhezčí trasu Nového Zélandu. Já nemohu, než souhlasit. Dá se to s lehkým batohem v pohodě ujít za den, já jsem zvolil variatu jít do půlky do Harris Saddle a odtamtud se vrátit zpátky k autu. To proto, že stejně jako většina tras začíná a končí někde jinde a v tomto případě by případný návrat po silnici na začátek trasy čítal asi 340 kilometrů. Během dne se udělalo jasno a tak byl nádherný výhled na nekonečné okolní sněhem pokryté kopce. Fakt paráda. Snad je to z fotek aspoň trochu vidět.

Zpátky se muselo zase přes Queenstown, kde jsme vyprali, nakoupili a vydali se směrem na Te Anau, odkud zas snad něco napíšeme.

West Coast od Hokitika po Wanaka

První zajímavější městečko na západním pobřeží, které jsme poctili svojí návštěvou, je Hokitika. Město má docela pěknou písečnou pláž, kterou jsme tedy vyfotili. Fotky asi zase smažem, protože tam nebylo nic moc zajímavého kromě obrovitánských vln. V okolí se v hojném množství nachází nerost zvaný nefrit. Tak tomu říkají evropané, místní zelenému kamínku neřeknou jinak, než Pounamu nebo taky Jade. Kamínky se sbírají a pak se do nich ryje, řeže, leští a znovu ryje a vznikají moc pěkné šperky, náušnice, řetízky, prsteny a náhrdelníky. V městě je několik prodejen, kde všechny tyhle šperky prodávají a my jsme je museli pořádně všechny prohlédnout. A utratit pár dolarů. Po prohlídce města, nákupech a zmrzlině jsme poodjeli asi 20 kilometrů daleko od městečka kempovat k jezeru. To jsme ještě netušili, že o víkendu se tam konají závody motorových člunů, a tak celý kemp i většina okolních míst ke kempování byly beznadějně obsazeny. Nakonec jsme přecijen našli skryté místečko pro našeho Jima a bez problémů tak strávili noc u jezera. Narozdíl od nocování v Arthur’s Pass tady dole u moře bylo pěkně teplo.

Ráno jsme se rozhodli nikam nespěchat a vyčkat na začátek závodů. Vypadalo to tam, jak na opravdových závodech motorek nebo formulí. Každý závodník měl svůj tým mechaniků, manželek, dětí a fanynek a ti všichni se starali o blaho jeho a jeho motorového miláčka. Některé čluny připomínaly spíše trysková letadla, než vodní plavidla a po vodní hladině se řítily až neuvěřitelnou rychlostí. A taky dělaly pořádný kravál. Samotné závody pak už byly docela nudné, vždycky se docela dlouho čekalo, než všichni závodníci spustí čluny do vody a potom to stejně jelo každému jinak rychle a tak nebylo žádné předjíždění ani nebezpečné střety. Tak jsme za koukání na motorové čluny posvačili a poobědvali a vydali se přes městečko na nákup a pak dále po na jih po západním pobřeží. Dnes byl den odpočinkový, po kouskách jsme dojeli k našemu dalšímu nocovišti kousek od Franz Josef. Jak jinak, spalo se opět u jezera.

Další dopoledne jsme dojeli do vesničky pod ledovcem Franz Josef Glacier. Navštívili jsme informační centrum, kde jsme nakoupili nějaké pohledy a drobnosti a vydali se směrem k ledovci. Ten se vine údolím od vrcholů Alp až jen několik málo kilometrů od oceánu. Do roku 1985 ledovec odtával, ale od té doby narůstá obrovskou rychlostí průměrně 70 centrimetrů denně, což je asi 10x rychleji než „normální“ ledovce. Na ledovec se dá letět letadlem či vrtulníkem (na což nemáme), půjčit si vybavení a zaplatit si pěšího průvodce (na což nemáme), jít na něj na vlastní riziko (což se nesmí) a nebo jít kousek pod něj a jen si ho fotit z dálky (což jsme udělali). Zařadili jsme se do masy turistů s fotoaparáty a absolvovali trasu dlouhou asi 3 km, než jsme došli k plotu a cedulím, že dál se nesmí. I tak jsme měli toho fešáka docela blízko a podivovali se, kde že se tam toho ledu tolik bere a jaktože neroztaje.

Jen asi o 30 km dál je další ledovec, Fox Glacier. Na první pohled stejný, ale přece jsme měli pocit, že tentokrát jsme u něj mnohem blíže a máme ho téměř na dotek. I tady bylo spousta lidí a každých deset minut jsme potkávali skupinku lidí, kteří si draze zaplatili průvodce a vyrazili nahoru na ledovec. Ani jsme nelitovali, pohled zespodu nám docela bohatě stačil. Poté jsme se přesunuli na Gilespies Beach, kde by se moc hezky spalo, kdyby tam nebyly miliony sandflies.A vykoukl na nás Mt. Cook, tak jsme ho rychle vyfotili, protože taková příležitost už se nemusela opakovat.

Další cesta pokračovala po západním pobřeží směrem na Haast. Cestou snad ani nic moc zajímavého, jen protivně drahý benzín a dobrá káva v Haast Village. Od Haastu směrem k Wanace bylo podél silnice poměrně spoustu rozptýlení – většinou krátká, maximálně hodinová vycházka k blízkým vodopádům či neskutečně modrým jezírkům. Tady se nám to moc líbilo, vždycky jsme zaparkovali, protáhli nohy a vyfotili jezírka či vodopády. No a spaní bylo už jenom kousek před Wanakou v DOC kempu u Lake Wanaka. Museli jsme si pořádně držet klobouky, protože tam foukalo opravdu slušně. Skoro se nám ani nechtělo vylézat z auta, ale nedalo se nic dělat. V rychlosti jsme uvařili a jakmile zalezli do pelechů, začalo pršet.

Už jsem usínal, když mě Lůca budí, že v autě něco chrastí. I pomyslel jsem si své a prohrabal tašku s jídle nic nenacházejíc. Avšak po další čtvrthodině jsem musel sám uznat, že nějakou malou myšku v autě máme. Jali jsme se tedy za drobného deště přemístit všechny naše věci ven, prohledat prázdné auto a věci dát zase dovnitř. Všichni na nás koukali, jak na blázny. Když jsme zase ulehli, slyšeli jsme ji zas. Spokojeně si chroupala nějakou naší těstovinu nebo co v zadu schovaná v dutině s nádržou na vodu do ostřikovačů. Už jsme jí tam nechali, ať si přespí jednou s náma a ve třech spokojeně usnuli.

Arthur’s Pass

Tak jsme se slzami v očích opustili naše dočasné bydlo v Hanmer Springs. Se všemi jsme se rozloučili, oni nám popřáli vše dobré a spoustu dětí a my jim též. Vyrazili jsme po známé silnici směrem na Christchurch a v Amberley uhnuli po Inland Scenic Highway směrem na Arthur’s Pass. Moc jsme nepochopili, co na té dálnici bylo „scenic“, ale tak jsme jí prostě profrčeli, na poslední benzínce vzali plnou a vydali se po silnici, na kterou jsme se napojili, směrem do hor. Arthur’s Pass je sedlo ležící ve výšce asi 750 m.n.m., tak jsme to od moře měli ještě docela vysoko. První noc jsme spali na kempovišti několik kilometrů před výše zmiňovaným průsmykem u nádherného Lake Pearson. Podle očekávání ihned po západu slunce byla fakt kosa.

Den další jsme vykonali první výlet v Arthur’s Passu. Cesta vedla po úbočí hory Mt. Bealey a vedla až k jakési chatě. My se spokojili s výhledem o několik kilometrů dříve, kde jsme poobědvali a notnou chvíli koukali po okolních horách, které nám přišly jak z pohádky. Po náležitě dlouhém kochání jsme se rozhodli vrátit zpátky k autu. Výlety metodou „tam a zpět“ nás tu bohužel potkávají docela často. Ale i tak jsme zpravidla nadšení a o to víc si potom vážíme toho, když je k dispozici i nějaký okruh.

Přespali jsme v kempu kousek od Arthur’s Pass Village. Po asi dvou hodinách nás trochu překvapila skupina okoljdoucích lidí s čelovkami jdoucí neznámo kam. Přemítali jsme několik minut, kam asi můžou jít, když široko daleko nic není a za různých nesmyslných úvah jsme usnuli.

Arthur’s Pass, den třetí. Tentokrát jsme se rozdělili. Já jsem se vydal na trek s převýšením 1100 metrů na nejbližší kopec – Avalanche Peak. Tentokrát byla dokonce i možnost jít jednou cestou tam a druhou zpátky. No a počasí – nádhera, ani mráček, jen azurové nebe. Kopec to byl vskutku pořádný a výstup místy nebyl výstupem, ale výšplhem. Na to, že už je podzim, bylo taky pěkné vedro. No a výsledek stál opravdu za to. Výhledy snad sto kilometrů daleko a všude jenom kopce, kam až dohlédneš – paráda. No posuďte sami z fotek. Má drahá polovička šla mezitím na nenáročný výlet k vodopádům, o kterém vám napíše sama.

Výlet se sice mohl zdát nenáročný a to po fyzické stránce opravdu byl. Nicméně mě obohatil o zážitek, který bych si bývala ráda nechala ujít. Když jsem se totiž vracela od vodopádů zpět k autu, nějaký starý pán, co šel po stezce naproti mě, najednou zakopl a spadl ze skály dolů. Pozorovat lidské tělo, jak se odráží od stromů a ohýbá se jako hadrová panenka opravdu nebylo nic hezkého. Pán měl ale štěstí, zachytil se celkem brzy o strom a nespadl tedy až dolů, což byla ještě pěkná dálka. Taky si okolo zrovna byl zaběhat místní doktor, takže měl okamžitou pomoc. Tři hodiny se ho odtamtud snažili dostat záchranáři helikoptérou až nakonec pán došel/dobelhal/dovlekli ho zpátky na cestu a odtam ho vrtulník vyzvedl a odvezli ho do Christchurch do nemocnice.  Nakonec mu snad vůbec nic nebylo, jen měl trochu strženou kůži na hlavě. Šťastlivec.

Poté, co jsme se sešli na parkovišti, odjeli jsme společně přespat na parkoviště poněkud odlehlejší. V noci venku zima, ve spacáku ucházejícně. Ráno jsme se naposledy vrátili do Arthur’s Pass Village nakoupit a vykakat se. Při té příležitosti jsme měli na dotek obrovského papouška Kea. Seděl tam na plotě, jako by se nechumelilo. Koukali jsme na to, jak z jara a bohužel jsme ho nevyfotili, neb foťák zůstal v autě. Následovala dlouhá cesta autem dolů na západní pobřeží – hledat nefrity a koukat na ledovce. 

Další články časem přibudou =) teď jsme ve městě Wanaka a chystáme se na výlety, až se trochu umoudří počasí.