Každé ráno

Neb nemáme žádné další úžasné novinky, prostě chodíme do práce, jíme a spíme =), přidám sem alespoň nějaké fotky našich oblíbených výhledů.

Tenhle máme z našeho obýváku
















Po cestě do práce















A při příjezdu domů

Jim se vrátil domů!

Máme skvělé novinky z našeho druhého konce světa. Dnes ráno nám volali z opravny, že Jim je připraven k odvozu domů. Lukáš se tam nakonec statečně vydal tu dalekou cestu pěšky. Náš kamarád už tedy stojí spokojeně zaparkovaný v garáži. Dveře mu opravili úplně krásně, vypadají jako nové. Dokonce nám ho chudáka špinavýho i vykoupali, takže je z Jima teď velký fešák. Už se těšíme na neděli, až ho vezmeme někam na výlet.

Jim

Zdá se, že náš Jim ještě neodešel do automobilového nebe a dokonce nám dneska pověděli, že se k nám za 14 dní vrátí! Moc se na našeho kamaráda těšíme. Nové dveře ale asi bohužel nedostane. Provedou mu nějaké plastické operace a snad budou i jeho vlastní dveře vypadat hezky a bude z něj zase fešák =)

Opravuje se nám auto!

Konečně nám dneska po 14 dnech zavolali z pojišťovny. Tedy pokusili se nám dovolat, ale vždycky volají v pracovní době. Nicméně dozvěděli jsme se, že oprava našeho auta byla oceněna a máme povolení auto začít opravovat. V opravně nám řekli, že se na něm dělá o kousek jinde a tam už jsme se nedovolali. Zítra tedy zjistíme, jak dlouho to bude trvat a snad brzy budeme zase moci jezdit ve vlastním.

Všední život a práce

Po třech týdnech na stejném místě už si život přeci jen vyjel své nově zaběhnuté koleje. Každé ráno vstaneme po šesté ( no dobrá, někdo spíš před sedmou) a Lukáš udělá snídani. Je to vločková kaše s kakaem nebo skořicí, někdy sladká rýže s kompotovaným ovocem. Nejraději máme kaši se skořicí a jablíčky. Vůně připravovaného jídla probudí i ty největší spáče, takže se společně nasnídáme při marném snažení stáhnout si nové maily. Zuby, vlasy, oblečení, svačina, pusa, boty, tkaničky a už je tu naše spolupravnice Judy. Čeká v bílém autě, v ruce cigaretu a úsměv na tváři.

Během cesty do práce se většinou schová raní slunce za dešťové mraky. To je většinou také doprovázeno nádhernou duhou, tak dlouhou, jaké se u nás moc nevidí. Kopce, sady, město, školní autobusy, paní venčící chlupaté psy, výhled na moře. Kauripak. Náš chlebodárce.

Před packhousem už posedává skupinka kouřících. Celý náš pracovní kolektiv se dá rozdělit na několik skupinek. Skupinka kouřících za každého počasí posedává venku, patří sem Judy, slečna s věčně mastnými vlasy a kluk, který se divně směje. Další skupinku tvoří stárnoucí dámy, ty sedí v kuchyňce u dlouhého stolu a povídají si o svých mužích a dětech a předávají si recepty. Taky většinou něco upečou, takže je ke kávě či čaji něco dobrého k zakousnutí. Dále je tu skupinka maorských hobitů – ti chodí celí v černém a během mistrovství v rugby si každou pauzu házeli míčem, teď už ne. A početná skupinka malajských dívek, která obletuje Malajce Nikolase. Vždycky mají k obědu rýži, měli bychom se od nich učit vařit.

Nikolas s námi pracuje u krabic. Je to praštěný chlapík, nejraději by dělal všechnu práci i za nás. Ale když se zrovna netváří důležitě a něco po nás nekontroluje nebo nepředělává, je s ním sranda. A pak je tu Jason, ten se stará o naše blaho a doplňuje nám všechny krabice i pocketpads. Je to chlapík kolem třiceti, chybí mu přední dva zuny, trochu kulhá, ale je pořád veselý a dělá srandu. Jasona mám z práce nejraději.

Popojede pás, vzít krabici, otevřít krabici, vložit prolisovaný papír, dát krabici na pás správnou stanou...a další a další a další. Den v práci se vymezuje dopolední, obědovou a odpolední pauzou. Když je dopolední pauza v deset, znamená to, že se bude končit brzo. Pokud je až v deset patnáct, končí se až v půl šesté. O pauze čaj, kafe, housku či chleba se salámem, závistivé pohledy k jiným stolům a lepším jídlům.

Krabice, papír, krabice, papír, krabice, papír...

Nikolas ukazuje, že už jen pár binů a jde se domů, hurá, domů!

Počkáme na Judy a bílým taxíkem se necháme odvézt zpátky do našeho minidomečku.

Naše první kroky vedou zase k počítači a dalšímu boji s internetem. Po chvíli to vzdáváme, někdo se jde mýt, někdo vařit. Vařit jde většinou Lukáš. A já trénuji Solitaire. Dnes jsme poprvé vyhráli čtyři barvy! Vaří se jídlo podle předem vymyšleného jídelníčku, který visí společně s nákupním seznamem a klíči na skříni. K tomu se většinou pečou sušenky nebo chleba. Většinou obojí, protože sušenek i chleba máme velikou spotřebu. Když běží celý večer trouba, dá se tu pak sedět jen v mikině, bez spacáku, to je takový malý bonus.

Karty, maily, internet, karty, film a spát.

Z práce...

...aneb je důležité studovat hodně vysokých škol - stejně skončíš u pásu...:-)

Novinky z Katikati

Poslední dny se nic moc nedělo. Já jsem chodil do práce do pátku, sobota a neděle bylo volno. Oba dny jsme víceméně proflákali doma, neb bylo dost ošklivo a taky jsme v oblasti, kde toho není moc zajímavého. V pondělí mi přišla šéfová říct, že se uvolnilo místo a Lucka může začít už ve středu, tedy o necelý týden dříve, než to bylo původně. To je fajn, protože Lůcu samotnou doma to už moc nebavilo a navíc aspoň budou dvě výplaty, to je o výplatu lepší než jedna výplata.

Středa, dušičky, první den v práci. Lucka dostala doma instruktáž, co a jak dělat, takže to, co mě trvalo týden, než jsem pochopil, zvládá ona první den. Je moc šikovná strkačka kartonů do krabic. Bylo málo avokád, přisuzujeme to špatnému počasí předchozí den. Takže se končilo už v půl druhé. Tak jsme se po práci jeli podívat k oceánu – dlouho jsme u něj nebyli a je to asi kilometr od práce. Tam jsme vymysleli, že se ještě zastavíme v Katikati a prošmejdíme město. Bydlíme totiž pár kilometrů za městem a městečkem vždycky jen projíždíme nebo se jen stavujeme v supermarketu.

Zastavili jsme na parkovacím místě u hlavní silnice. Mohli jsme zastavit před knihovnou, jako obvykle, nebo na parkovišti kousek od centra, ale my zastavili u hlavní silnice. Smí se tam parkovat, tak proč chodit daleko. Koukli jsme do pár obchodů s věcmi, které by se nám mohly hodit, ale nic pěkného nového jsme si nepořídili. V knihovně jsme se byli zeptat, jestli půjčují knížky i turistům a vzali si místní noviny. Cestou zpátky jsme se stavili v obchůdku na zmrzku, protože kromě dušiček slavíme ještě jedno takové malé osobní jubileum. Když jsme šli k obchodu, u našeho auta zastavilo policejní auto, ale bylo to daleko, tak jsem tam moc neviděl a nepřikládal tomu důležitost.

Koupili jsme zmrzku a sůl a šli k autu, že pojedeme domů. Jak jsme se k autu přibližovali, poněkud jsme znejistěli, neb stálo v o dost jiné poloze, než jsme jej zaparkovali. Vlastně poloze dost nestandardní. Že bych nezatáhl parkovací brzdu? To je divné, to pak nejdou vyndat klíčky ze zapalování a ty jsem měl v kapse.

Došli jsme k autu. Lucka okem zkušeného automechanika diagnostikovala závadu: „Jsou úplně strašně promáčké pravé zadní dveře a levé zadní kolo v háji.“ Fotky z mobilu jsou na konci článku.

Přijel pan policajt a okolojdoucí paní nám nabídla, jak nám může pomoci, jestli nechceme někam hodit. Od policisty jsme se dozvěděli, že nějaký 80letý pán si při vyparkovávání spletl brzdu s plynem a nacouval do nás. Policista byl milý pán. Opsal si údaje z řidičáku, zavolal odtahovku, dovezl nám ukázat, kde bude auto stát a zavezl nás do půjčovny aut.

Tam jsme si půjčili nějakého nissánka na 5 dní. Bez auta jsme totiž v háji, nedostaneme z města domů a ani do práce. A 5 dní půjčovného zaplatí pojišťovna.

Zajeli jsme ještě tam, kam nám odtáhli auto. Je to autoopravna, kde jsme si vyzvedli naše věci z vraku a informovali se, co máme dělat, protože jsme neznalí řešení podobných situací u nás, natož v cizině.

Domů. Ohřáli jsme polévku ze včerejška a dali do mrazáku rozteklé zmrzliny. Lucka se snažila dovolat viníkovi nehody, ale neúspěšně, tak jsme se ještě vydali za ním, bydlí dvě ulice od nás.

Je to milý pán, jemuž umírá žena a ochotně s námi vše vyřešil. Je původně ze Skotska a sem se přestěhovali před 10 lety. Lucce pochválil dobrou angličtinu, mně se omluvil, že neumí česky.  Až nám ho bylo líto, protože není ve vůbec lehké situaci, každý den jezdí do nemocnice už na šestou ráno a ještě k tomu nám naboural auto. Už vše začal řešit s pojišťovnou, tak v nejbližších dnech se dozvíme, zda nám auto opraví a nebo dostaneme nějaké peníze na nové. Každopádně docela nemilá situace, nechtěli jsme už vybírat žádné peníze z českých účtů a chtěli jsme šetřit. Ale aspoň máme o čem psát.

Večer v půl deváté nám volal na mobil ten policista, jestli jsme se domluvili s tím viníkem a jestli už to řeší pojišťovna a jestli máme v čem jezdit do práce. Chápete to?