Po třech týdnech na stejném místě už si život přeci jen vyjel své nově zaběhnuté koleje. Každé ráno vstaneme po šesté ( no dobrá, někdo spíš před sedmou) a Lukáš udělá snídani. Je to vločková kaše s kakaem nebo skořicí, někdy sladká rýže s kompotovaným ovocem. Nejraději máme kaši se skořicí a jablíčky. Vůně připravovaného jídla probudí i ty největší spáče, takže se společně nasnídáme při marném snažení stáhnout si nové maily. Zuby, vlasy, oblečení, svačina, pusa, boty, tkaničky a už je tu naše spolupravnice Judy. Čeká v bílém autě, v ruce cigaretu a úsměv na tváři.
Během cesty do práce se většinou schová raní slunce za dešťové mraky. To je většinou také doprovázeno nádhernou duhou, tak dlouhou, jaké se u nás moc nevidí. Kopce, sady, město, školní autobusy, paní venčící chlupaté psy, výhled na moře. Kauripak. Náš chlebodárce.
Před packhousem už posedává skupinka kouřících. Celý náš pracovní kolektiv se dá rozdělit na několik skupinek. Skupinka kouřících za každého počasí posedává venku, patří sem Judy, slečna s věčně mastnými vlasy a kluk, který se divně směje. Další skupinku tvoří stárnoucí dámy, ty sedí v kuchyňce u dlouhého stolu a povídají si o svých mužích a dětech a předávají si recepty. Taky většinou něco upečou, takže je ke kávě či čaji něco dobrého k zakousnutí. Dále je tu skupinka maorských hobitů – ti chodí celí v černém a během mistrovství v rugby si každou pauzu házeli míčem, teď už ne. A početná skupinka malajských dívek, která obletuje Malajce Nikolase. Vždycky mají k obědu rýži, měli bychom se od nich učit vařit.
Nikolas s námi pracuje u krabic. Je to praštěný chlapík, nejraději by dělal všechnu práci i za nás. Ale když se zrovna netváří důležitě a něco po nás nekontroluje nebo nepředělává, je s ním sranda. A pak je tu Jason, ten se stará o naše blaho a doplňuje nám všechny krabice i pocketpads. Je to chlapík kolem třiceti, chybí mu přední dva zuny, trochu kulhá, ale je pořád veselý a dělá srandu. Jasona mám z práce nejraději.
Popojede pás, vzít krabici, otevřít krabici, vložit prolisovaný papír, dát krabici na pás správnou stanou...a další a další a další. Den v práci se vymezuje dopolední, obědovou a odpolední pauzou. Když je dopolední pauza v deset, znamená to, že se bude končit brzo. Pokud je až v deset patnáct, končí se až v půl šesté. O pauze čaj, kafe, housku či chleba se salámem, závistivé pohledy k jiným stolům a lepším jídlům.
Krabice, papír, krabice, papír, krabice, papír...
Nikolas ukazuje, že už jen pár binů a jde se domů, hurá, domů!
Počkáme na Judy a bílým taxíkem se necháme odvézt zpátky do našeho minidomečku.
Naše první kroky vedou zase k počítači a dalšímu boji s internetem. Po chvíli to vzdáváme, někdo se jde mýt, někdo vařit. Vařit jde většinou Lukáš. A já trénuji Solitaire. Dnes jsme poprvé vyhráli čtyři barvy! Vaří se jídlo podle předem vymyšleného jídelníčku, který visí společně s nákupním seznamem a klíči na skříni. K tomu se většinou pečou sušenky nebo chleba. Většinou obojí, protože sušenek i chleba máme velikou spotřebu. Když běží celý večer trouba, dá se tu pak sedět jen v mikině, bez spacáku, to je takový malý bonus.
Karty, maily, internet, karty, film a spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat