Novinky z Katikati

Poslední dny se nic moc nedělo. Já jsem chodil do práce do pátku, sobota a neděle bylo volno. Oba dny jsme víceméně proflákali doma, neb bylo dost ošklivo a taky jsme v oblasti, kde toho není moc zajímavého. V pondělí mi přišla šéfová říct, že se uvolnilo místo a Lucka může začít už ve středu, tedy o necelý týden dříve, než to bylo původně. To je fajn, protože Lůcu samotnou doma to už moc nebavilo a navíc aspoň budou dvě výplaty, to je o výplatu lepší než jedna výplata.

Středa, dušičky, první den v práci. Lucka dostala doma instruktáž, co a jak dělat, takže to, co mě trvalo týden, než jsem pochopil, zvládá ona první den. Je moc šikovná strkačka kartonů do krabic. Bylo málo avokád, přisuzujeme to špatnému počasí předchozí den. Takže se končilo už v půl druhé. Tak jsme se po práci jeli podívat k oceánu – dlouho jsme u něj nebyli a je to asi kilometr od práce. Tam jsme vymysleli, že se ještě zastavíme v Katikati a prošmejdíme město. Bydlíme totiž pár kilometrů za městem a městečkem vždycky jen projíždíme nebo se jen stavujeme v supermarketu.

Zastavili jsme na parkovacím místě u hlavní silnice. Mohli jsme zastavit před knihovnou, jako obvykle, nebo na parkovišti kousek od centra, ale my zastavili u hlavní silnice. Smí se tam parkovat, tak proč chodit daleko. Koukli jsme do pár obchodů s věcmi, které by se nám mohly hodit, ale nic pěkného nového jsme si nepořídili. V knihovně jsme se byli zeptat, jestli půjčují knížky i turistům a vzali si místní noviny. Cestou zpátky jsme se stavili v obchůdku na zmrzku, protože kromě dušiček slavíme ještě jedno takové malé osobní jubileum. Když jsme šli k obchodu, u našeho auta zastavilo policejní auto, ale bylo to daleko, tak jsem tam moc neviděl a nepřikládal tomu důležitost.

Koupili jsme zmrzku a sůl a šli k autu, že pojedeme domů. Jak jsme se k autu přibližovali, poněkud jsme znejistěli, neb stálo v o dost jiné poloze, než jsme jej zaparkovali. Vlastně poloze dost nestandardní. Že bych nezatáhl parkovací brzdu? To je divné, to pak nejdou vyndat klíčky ze zapalování a ty jsem měl v kapse.

Došli jsme k autu. Lucka okem zkušeného automechanika diagnostikovala závadu: „Jsou úplně strašně promáčké pravé zadní dveře a levé zadní kolo v háji.“ Fotky z mobilu jsou na konci článku.

Přijel pan policajt a okolojdoucí paní nám nabídla, jak nám může pomoci, jestli nechceme někam hodit. Od policisty jsme se dozvěděli, že nějaký 80letý pán si při vyparkovávání spletl brzdu s plynem a nacouval do nás. Policista byl milý pán. Opsal si údaje z řidičáku, zavolal odtahovku, dovezl nám ukázat, kde bude auto stát a zavezl nás do půjčovny aut.

Tam jsme si půjčili nějakého nissánka na 5 dní. Bez auta jsme totiž v háji, nedostaneme z města domů a ani do práce. A 5 dní půjčovného zaplatí pojišťovna.

Zajeli jsme ještě tam, kam nám odtáhli auto. Je to autoopravna, kde jsme si vyzvedli naše věci z vraku a informovali se, co máme dělat, protože jsme neznalí řešení podobných situací u nás, natož v cizině.

Domů. Ohřáli jsme polévku ze včerejška a dali do mrazáku rozteklé zmrzliny. Lucka se snažila dovolat viníkovi nehody, ale neúspěšně, tak jsme se ještě vydali za ním, bydlí dvě ulice od nás.

Je to milý pán, jemuž umírá žena a ochotně s námi vše vyřešil. Je původně ze Skotska a sem se přestěhovali před 10 lety. Lucce pochválil dobrou angličtinu, mně se omluvil, že neumí česky.  Až nám ho bylo líto, protože není ve vůbec lehké situaci, každý den jezdí do nemocnice už na šestou ráno a ještě k tomu nám naboural auto. Už vše začal řešit s pojišťovnou, tak v nejbližších dnech se dozvíme, zda nám auto opraví a nebo dostaneme nějaké peníze na nové. Každopádně docela nemilá situace, nechtěli jsme už vybírat žádné peníze z českých účtů a chtěli jsme šetřit. Ale aspoň máme o čem psát.

Večer v půl deváté nám volal na mobil ten policista, jestli jsme se domluvili s tím viníkem a jestli už to řeší pojišťovna a jestli máme v čem jezdit do práce. Chápete to?