Jsme na jižním ostrově!

Od sopky Taranaki jsme měli dva dny na přesun do Wellingtonu na trajekt a před sebou ještě docela slušnou dávku kilometrů. Nechtěli jsme ale bez přestávky jet, tak jsme se snažili hledat nějaké zajímavosti, ale nebylo toho mnoho. Aspoň jsme zvolili delší, ale mnohem zajímavější cestu přes hory namísto rovné cesty po pobřeží. Ze zajímavostí cestou stojí za řeč snad jen jakási replika anglického Stonehange, kterou si nějaký zarputilec vyrobil na zahrádce a za vstup vybíral neskutečně vysoké vstupné. Tak jsme mu to aspoň drze vyfotili přes plot. A také jsme projížděli oblastí větrných elektráren, byly jich tam po kopcích vysázeny snad stovky.

Po dlouhé a náročné cestě jsme nakonec dorazili do Wellingtonu. Přivítala nás slušná průtrž mračen a nulová viditelnost na dálnici. Zaparkovali jsme u muzea Te Papa, což bylo jedno z mála míst k navštívení, které nás zaujalo. Prohlídka muzea se nám moc líbila a shodli jsme se, že kdybychom si chtěli všechno pořádně prohlédnout a přečíst, strávili bychom tam docela rádi i přes půl dne. I za dvě a půl hodiny, které jsme měli my, jsme viděli faunu Nového Zélandu, část věnovanou tektonice a sopečné činnosti, část věnovanou změnám na Zélandě po příchodu kolonistů a část věnovanou Maorům. Vše moc pěkné a zadarmo. Až na parkovné.

Ke spánku jsme měli vyhlédnutý kemp kousek od Wellingtonu. Bohužel na místě jsme zjistili, že se přes noc zamyká a ráno se odemyká až v osm. To bylo na nás pozdě, protože na trajekt jsme museli už na sedmou a tak jsme zaparkovali ještě asi o dvacet kilometrů dále na zapadlém parkovišti. Přestože už bylo okolo šesté, rozhodli jsme se jít ještě na procházku s cílem možnosti pozorování živých, volně žijících tuleňů. Šli jsme přes hodinu a světe div se – tuleně jsme viděli. Pršelo, ale nevadilo to ani nám ani tuleňům, vystavovali se tam jen kvůli nám. Dokonce jsme pak viděli jednoho spícího snad jen deset metrů od nás, ostatní jsme viděli z větší dálky, nechtěli jsme chodit moc blízko a rušit je. Ale i tak parádní zážitek. Cestou zpátky jsme vyfotili pár kýčovitých západů slunce nad horami jižního ostrova, došli k autu a šli spát.

Ráno jen co jsme vylezli z auta začaly padat kroupy, takže snídaně a balení byly poněkud hektické. Vstávali jsme ještě za tmy, abychom v sedm byli nastoupení v řadě na trajekt. Těšili jsme se na plavbu po oceánu, ale nakonec se nám zas tolik nelíbila. Totiž strašně foukalo a byly obří vlny, takže se trajekt houpal a houpal a všichni kolem zvraceli =D uvnitř se vůbec nedalo být, dělalo se nám tam špatně..takže jsme dali přednost mrazivému větru a tři hodiny strávili promrzlí venku. Ale výhledy byly krásné a plavba skrz Malborough Sounds se nám moc líbila.

Picton je moc pěkné malé městečko. Dali jsme si moc dobrou zmrzlinu a v místním DOC centru nakoupili spoustu brožurek o trecích, abychom mohli naplánovat výltey a kam vůbec pojedeme. Jízda trajektem nás poněkud unavila a navíc konečně jednou nádherně svítilo sluníčko, tak jsme se rozhodli přespat v nepříliš vzdáleném DOC kempu u moře. Druhý den naše cesta vedla přes Nelson do Motueky, kde jsme měli s majitelem jablečného sadu domluvenou prohlídku ubytování a tak. Majitel byl moc milý chlapík, jen se nám to tam zdálo takové maličké a měli jsme strach, aby bylo dostatek práce. Navíc tam mělo pracovat dalších někde deset Čechů, což se nám už vůbec nelíbilo. Nicméně jsme mu slíbili, že přijedeme na začátek sezóny koncem února. Přeci jen práce se neodmítá =)

Na informacích ve městě jsme sedli k internetu a plánovali výlety a zkoumali počasí a také jsme odpověděli na dva inzeráty na práci v hotelu.  Navečer jsme vyrazili dál po silnici směrem k Nelson Lakes a přespali na moc pěkném místě u řeky. Po chvilce tam za námi přiběhla nešťastná paní, jestli jim pomůžeme tlačit jejich bydlík, že u řeky zapadli. Tak jsme se dvěma Japonci a Angličanem pomáhali bydlík vyhrabat z kamení a vzpomínali jsme, jak jsme podobně hloupě uvízli před pár měsíci my v rozbahněné trávě.

Dnes jsme neměli v plánu nikam spěchat a užít si poklidné dopoledne u řeky. Vykoupat se, číst si a pak se pomalu přesunout k Nelson Lakes. Protože má být další dva dny ošklivo, odložili jsme dvoudenní trek k Lake Angelus až na sobotu a naplánovali si dva kratší výlety předtím. Chvilku jsme odpočívali v St. Arnaud u jezera Rotoiti, kde nás sežrali sandflies. Podlehli jsme nátlaku a konečně si koupili repelent. Stejně moc nezabírá. Chvíli jsme vážně uvažovali, že se prvním trajektem vrátíme na severní ostrov =)

A potom to přišlo. Zlom veškerých našich plánů neb co se nestalo...zazvonil náš novozélandský telefon. Ten nikdy nezvoní, maximálně přijde smska od Nicholase. Volali z hotelu kvůli práci o kterou jsme se včera přihlásili. Prý tam pro ně teď půl roku pracovali Češi, v sobotu odjíždějí a šéfka chce na jejich místo zase nějaké Čechy. Takže jsme souhlasili, že v sobotu dopoledne přijedeme a na nejméně tři měsíce nastoupíme do další práce. Je to pětihvězdičkový hotel u Hanmer Springs. Hory na dosah ruky. Ubytování budeme mít zadarmo a práce asi všeho druhu. Ti Češi povídali, že si tam dobře vydělali a je to tam fajn, takže se tam docela těšíme. Rozhodně to bude lepší než trhat jablka. Jen nás trochu mrzí, že jsme nestihli toho moc procestovat, ale to potom zvláadneme všechno najednou =)

Posvátná hora Taranaki

Další den vedla naše cesta autem po Forgotten World Highway. Tedy dálnice vedoucí zapomenutým světem. Název sedí přesně až na to, že tady říkají dálnice každé asfaltové silnici. Silnice se nádherně kroutila mezi zelenými kopci posetými stovkami oveček. Nádherné výhledy do překrásného kraje se střídaly s projížděním vápencových údolí a dokonce i kousek „gravel road“, tedy štěrkové cesty na nás čekal.

Cestou jsme si udělali na radu průvodce jednu odbočku k vodopádům na řece Ohura. Z parkoviště to k vodopádům bylo jen asi 20 minut chůze a vypadalo to tam tak, že tam nejméně posledních deset let nikdo nebyl. Několikrát jsme si říkali, tam nic nebude a že se vrátíme, ale nakonec se vyplatilo vytrvat a odměnou nám byl opravdu moc krásný vodopád. Cesta měla pokračovat ještě dále k maorským kůlům, ale zde již  byla cesta opravdu neprostupná a nejasná a ke kůlům jsme tedy nedošli. Potkali jsme tam kozla.

Pak jsme se dále kroutili údolími a mezi horami, dokonce i jeden tunel široký akorát na našeho Jima jsme projeli. Třikrát, neb někdo si musel jízdu natočit a nestihl to poprvé.

Asi po čtyřech hodinách jízdy zapomenutým světem jsme dojeli do městečka Stratford a po dalších 20 km jsme uhnuli směrem k vrcholu sopky Taranaki. Spaní na parkovišti spolu s pár dalšími nám podobnými. V noci nás vzbudilo nějaké divné zvíře, co chodilo okolo auta a vydávalo zvuky jako když soptí sopka. Zamkli jsme se v autě a spali dál.

Ráno jsme vstali za úsvitu a povzbuzeni vidinou pěkného počasí jsme dojeli do vesničky North Egmont, která je výchozím bodem pro všechny túry v okolí sopky. Paní na informacích říkala, že má být pěkně, jen pár mráčků. Sopka byla celá v mracích, nevěřili jsme jí tedy mnoho, ale vydali jsme se asi na 4 hodinový okruh po stěnách kužele. Během náročného stoupání se sbíhaly mraky a když jsme vylezli na nejvyšší bod, který jsme měli v plánu, byla kolem jen samá mlha a vítr a déšť. Po krátkém obědě jsme se vydali dále po okruhu směrem dolů. Trošku nám tam ty cestičky a mlha připomínaly Rumunsko. Až na tu sopku tedy. Cestou jsme proklínali aktivitu místních cestářů, kteří všude vytvořili moc pěkné schody, po který se ale hrozně blbě chodí. Cestu nám též stěžovaly po pás vysoké mokré keříky, které nám namočily kaťata, ze kterých nám nateklo do našich nových nepromokavých bot. Nicméně i přes všechny tyto nepříjemnosti se nám výlet moc líbil a sopka nás uchvátila.

Po usušení a krátkém odpočinku jsme jeli do New Plymouthu na chvíli do knihovny na internet a potom hledat místo na spaní. Spíme kousek od Egmont Cape s výhledem na oceán i na Mt. Taranaki. Naše těla potřebovala po dvou výletech již nutně očistu, a tak jsme využili odlehlosti našeho místa a sestrojili improvizovanou sprchu skládající se z kanystru na střeše auta, plastové hadičky a znalosti Bernoulliho rovnice. A co myslíte večer? Nad sopkou ani mráček!

Cesta na Tongariro

 V neděli odpoledne jsme se slzami v očích opustili náš dočasný tříměsíční domov. Nebude se nám stýskat po všudypřítomném prachu a špíně, zato sprcha a kuchyň nám malinko budou chybět. Další den jsme ještě měli nějaké vyřizování ve městě, přespali jsme tedy na Lindemann Lookout, kde se nám to moc líbí. Po příjezdu na ono místo jsme se zalíbili místnímu slepičákovi, kterýá nás neustále doprovázel, kamkoliv jsme se pohnuli. Taky jsme ten večer poprvé potkali Čechy. Přivítali nás slovy „hele Rejoice“ a potom „to je vaše slepice?“

V pondělí kolem poledne jsme konečně opustili naše milované Katikati a jeli směrem na jih. Přes Taurangu, kde jsme si dali za cíl pořídit nové pohory. Prodavači byli moc milí a ochotní a přes hodinu s námi vybírali nové boty. Nakonec máme oba dva stejné, jen Lucka o číslo větší. V Mitre10 jsme ještě pořídili trychtýř a hadičku a mohli jsme jet dál.

Přespali jsme na již známém tábořišti Reeds Farm poblíž Taupa. Další den jsme naplánovali dlouhý ranní spánek a pak výlet okolo jezera Rotopounamu a dobrodružnou výpravu do jeskyň. Od výletu od jezera nás neodradila cedulka, že je hladina příliš vysoko a cesta je tedy neprůchozí, nazuli jsme si nové pohory a vyrazili. Bylo tam moc krásně a prošli jsme pohodlně téměř suchou nohou. Útočili tam na nás kachňouři.

Pak jsme se přesunuli k jeskyni Okupata. Po 100 metrech jsme ale jeskyni vzdali, neb se nám nechtělo plazit se ledovou vodou a neměli jsme dostatek náhradních baterek do čelovky. Příště se ale lépe vybavíme a snad ještě někdy jeskynní systém prozkoumáme.  Spalo se o kousek za jeskyní na krásném klidném místě mezi zajíčky a spoustou komárů. Komáři zvítězili nad naším spánkem.

Vstávalo se ve 4.00 (!!). Rychlá snídaně a cesta na Ketetahi carpark, kde jsme měli domluvený odvoz na začátek trasy Tongariro Alpine Crossing. Nasedli jsme do předpotopního autobusu a dojeli na Magatepopo, odkud jsme se vydali vzhůru vstříc sopkám. Cestou jsme vystřídali letní oblečení, zimní a pak zase letní. Nahoře pořádně foukalo, byla zima a létaly okolo nás mraky, ale i tak se semtam naskytla chvilka na nádherný výhled či ohřátí sluníčkem. Zástupy turistů byly nekonečné. Nebylo žádné soukromí na čůrání. A potkali jsme opět dvě Češky, tak jsme si mohli zase trochu popovídat naší mateřštinou. Cesta dolů se pak zdála téměř nekonečná, ale nakonec jsme dorazili k našemu autíčku, odpočinuli si a poodjeli jen o pár kilometrů dál na odpočívadlo. A spali a spali a spali.

Výlet se nám moc líbil a přesunuli jsme ho na první místo našich zážitků. Když ještě zbyde čas na konci pobytu, půjdeme určitě ještě celý Tongariro Northern Circuit. Na ten jsme protentokrát nesebrali odvahu, ale zjistili jsme, že zbytečně.

Příští cesta povede po Forgotten World Highway k Mount Taranaki a v pondělí už pojedeme trajektem z Wellingtonu na jižní ostrov!

Lake Waikaremoana Great Walk

Konečně jsme si v práci vzali den volna, zarezervovali kempy, dohodli parkování pro Jima a odvoz k začátku trasy a odhodlali se vyrazit na první delší výlet. Počasí nás sice od cesty snaživě zrazovalo, ale my se nedali a v sobotu nakoupili jídlo, šampaňské a olivy, zabalili batohy a odpoledne vyrazili ne dlouhou cestu k jezeru.

Nebyla to snadná cesta. Nezastavily nás ani trakaře padající z nebe, ani rozvodněné řeky, ani jezera na silnicích, kde jsme Jima předělali na obojživelné auto. Do cesty se nám taky stavěly padající kameny, sesutá půda, koně a krávy. Ale Jim v pořádku přežil 100km jízdy po štěrkové cestě a se tmou jsme konečně dorazili do vesničky Aniwaniwa, kde jsme drze zaparkovali hned před návštěvnickým centrem a v jejich altánku uvařili večeři. Společnost nám tam taky dělaly dvě na kost mokré Němky a přišel se na nás podívat i místní policista. Zdvořile jsme s ním pokecali, usmívali se a nakonec neřekl slovo a odjel. Otevřeli jsme šampaňské, brambůrky a olivy a oslavili příchod nového roku zachumlaní v peřinách v autě.

Ráno jsme brzy vstali, znechucení, že stále prší a popojeli jsme o kousek dál do motorkempu, kde měl Jim parkovat a měl nás tam čekat odvoz na začátek treku. Jak už se nám tak zdá se pravidelně stává, domluvený odvoz nikde. Odchyli jsme tedy časem chlapíka, který nás nakonec odvezl a slíbil nás i za čtyři dny vyzvednout a dovézt k autu.

Začalo se klubat sluníčko a my se vydali na pětihodinovou cestu do kopce. Drali jsme se přes spousty bahna, kořenů a kamenů, ale výhledy stály za to. Teda alespoň do doby, než se úplně zatáhlo a nastala mlha tak hustá, že by se dala krájet. Společnost nám dělali jen ptáci a obrovské stromy celé porostlé mechem. Takové bílozelené ticho. Po pěti hodinách jsme už docela unavení dorazili k dlouhým schodům, které vedly kamsi do nebe na skálu, ale my už od řidiče věděli, že za nimi čeká chata, kde spíme a tak jsme nadšeně vyběhli/vyplazili se nahoru.

V chatě už bylo rušno, očividně jsme byli poslední, kteří dorazili..a to bylo teprve pět odpoledne. Zuli jsme si odporné mokré boty a vnořili se do víru hovoru a příprav jídel. Zbyla na nás postel až úplně nahoře ve třetím patře, to bylo něco na moje noční čůrání. Převlékli jsme se do suchého, v případě Lukáše jen do suchého trička a ponožek a začali pomalu vařit večeři. Nestačili jsme žasnout, kolik s sebou ostatní měli nádobí, masa a vůbec tun jídla. My měli jeden ešus, dvě lžíce a pytlík těstovin =) asi jsme pro ně museli být stejně kuriózní, jako oni pro nás. Nejvíce jsme ale fandili páru, který se úplně vyžíval v přípravě jídla a večeřeli potom při svíčce a skleničce červeného. Tak nějak bychom si to také představovali. Ale těstoviny s tuňákem byly také dobré.

Všichni s sebou měli knihy a spoustu her, asi aby se zabavili, když vždycky od dvou odpoledne sedí v chatě a nemají co dělat. My jsme si zalezli do spacáku a povídali si, spokojení, že jsme v suchu a teple. Noc za moc nestála, matrace vrzaly, lidé chrápali a chodili čůrat. Ráno všichni vstávali v šest. A ne tiše, že by se vytratili s batohem, ale za pěkného rámusu, takže jsme brzy vstávali taky. Vzpomínala jsem na Santiago, kdy jsme se ráno vždycky plížili s batohem sbaleným už od večera, abychom ostatní nevzbudili =)

Druhý den celý propršel. Cesta z kopce nám trvala snad déle než ta nahoru. Bahno, bahno, bahno. Klouzali jsme se, padali jsme, šli jsme potokem, prošli pod vodopádem, zahráli si na baletky. Večer jsme nocovali v kempu a poprvé pořádně postavili stan, který jsme dostali s autem. Inu, byl velice malý. Nohy si v něm nenatáhl ani jeden z nás a i když jsme v něm neměli batohy, nedalo se spát jinak než namáčknutí na sebe i na stěnu, takže jsme i v noci řádně provlhli. V kempu s námi byl i pár s vínem a taky rychlochlapík, který ten den vyrazil ze začátku a ještě nás předehnal. Celou trasu uběhl za dva dny. Nejdřív se optimisticky snažil rozdělat oheň toaletním papírem a nakonec skončil u zapalování vařičem, ale ani tak neuspěl. To nás docela mrzelo, těšili jsme se, jestli si usušíme boty. Z bot jsme měli oba ráno největší trauma. Nazout si ty mokré a ledové...fuj! =D dokonce jsem kvůli tomu ani v noci nechodila čůrat =D

Třetí den už tolik nepršelo, bahno trochu uschlo, takže se šlo líp a konaly se pěkné výhledy na jezero. Nakonec jsme došli ještě o kemp dál, než jsme plánovali, uvařili večeři a snažili se spát, i když to v našem stanu moc nejde.

Ráno jsme vstávali brzy abychom stihli dojít na konec treku, kde na nás v jedenáct měl čekat smluvený odvoz. Zase pršelo, všechno jsme si znovu úplně namočili a nakonec byli docela rádi, že už jedeme domů. Jakmile jsme nasedli do Jima a vydali se na cestu zpět, vysvitlo nad jezerem sluníčko, jakoby se radovalo, že už odjíždíme. Naopak nad Bay of Plenty se černaly mraky. Tak už to holt je, prostě nám prší štěstí, kam se pohneme.

Prádlo pereme celý zbytek týdne, boty se usušily v troubě a stan vesele visí na sušáku v garáži.

I přes ošklivé počasí stál výlet za to. Hlavně jsme byli rádi, že nemusíme do práce a užijeme si taky trochu přírody a čerstvého vzduchu a máme také jiný pohyb, než chůzi od krabice ke krabici.

A největším zážitkem z celého výletu byly suprové lanové mosty, které se vážně skvěle houpaly!