Další den vedla naše cesta autem po Forgotten World Highway. Tedy dálnice vedoucí zapomenutým světem. Název sedí přesně až na to, že tady říkají dálnice každé asfaltové silnici. Silnice se nádherně kroutila mezi zelenými kopci posetými stovkami oveček. Nádherné výhledy do překrásného kraje se střídaly s projížděním vápencových údolí a dokonce i kousek „gravel road“, tedy štěrkové cesty na nás čekal. Cestou jsme si udělali na radu průvodce jednu odbočku k vodopádům na řece Ohura. Z parkoviště to k vodopádům bylo jen asi 20 minut chůze a vypadalo to tam tak, že tam nejméně posledních deset let nikdo nebyl. Několikrát jsme si říkali, tam nic nebude a že se vrátíme, ale nakonec se vyplatilo vytrvat a odměnou nám byl opravdu moc krásný vodopád. Cesta měla pokračovat ještě dále k maorským kůlům, ale zde již byla cesta opravdu neprostupná a nejasná a ke kůlům jsme tedy nedošli. Potkali jsme tam kozla.
Pak jsme se dále kroutili údolími a mezi horami, dokonce i jeden tunel široký akorát na našeho Jima jsme projeli. Třikrát, neb někdo si musel jízdu natočit a nestihl to poprvé.
Asi po čtyřech hodinách jízdy zapomenutým světem jsme dojeli do městečka Stratford a po dalších 20 km jsme uhnuli směrem k vrcholu sopky Taranaki. Spaní na parkovišti spolu s pár dalšími nám podobnými. V noci nás vzbudilo nějaké divné zvíře, co chodilo okolo auta a vydávalo zvuky jako když soptí sopka. Zamkli jsme se v autě a spali dál.
Ráno jsme vstali za úsvitu a povzbuzeni vidinou pěkného počasí jsme dojeli do vesničky North Egmont, která je výchozím bodem pro všechny túry v okolí sopky. Paní na informacích říkala, že má být pěkně, jen pár mráčků. Sopka byla celá v mracích, nevěřili jsme jí tedy mnoho, ale vydali jsme se asi na 4 hodinový okruh po stěnách kužele. Během náročného stoupání se sbíhaly mraky a když jsme vylezli na nejvyšší bod, který jsme měli v plánu, byla kolem jen samá mlha a vítr a déšť. Po krátkém obědě jsme se vydali dále po okruhu směrem dolů. Trošku nám tam ty cestičky a mlha připomínaly Rumunsko. Až na tu sopku tedy. Cestou jsme proklínali aktivitu místních cestářů, kteří všude vytvořili moc pěkné schody, po který se ale hrozně blbě chodí. Cestu nám též stěžovaly po pás vysoké mokré keříky, které nám namočily kaťata, ze kterých nám nateklo do našich nových nepromokavých bot. Nicméně i přes všechny tyto nepříjemnosti se nám výlet moc líbil a sopka nás uchvátila.
Po usušení a krátkém odpočinku jsme jeli do New Plymouthu na chvíli do knihovny na internet a potom hledat místo na spaní. Spíme kousek od Egmont Cape s výhledem na oceán i na Mt. Taranaki. Naše těla potřebovala po dvou výletech již nutně očistu, a tak jsme využili odlehlosti našeho místa a sestrojili improvizovanou sprchu skládající se z kanystru na střeše auta, plastové hadičky a znalosti Bernoulliho rovnice. A co myslíte večer? Nad sopkou ani mráček!
Žádné komentáře:
Okomentovat