Arthur’s Pass

Tak jsme se slzami v očích opustili naše dočasné bydlo v Hanmer Springs. Se všemi jsme se rozloučili, oni nám popřáli vše dobré a spoustu dětí a my jim též. Vyrazili jsme po známé silnici směrem na Christchurch a v Amberley uhnuli po Inland Scenic Highway směrem na Arthur’s Pass. Moc jsme nepochopili, co na té dálnici bylo „scenic“, ale tak jsme jí prostě profrčeli, na poslední benzínce vzali plnou a vydali se po silnici, na kterou jsme se napojili, směrem do hor. Arthur’s Pass je sedlo ležící ve výšce asi 750 m.n.m., tak jsme to od moře měli ještě docela vysoko. První noc jsme spali na kempovišti několik kilometrů před výše zmiňovaným průsmykem u nádherného Lake Pearson. Podle očekávání ihned po západu slunce byla fakt kosa.

Den další jsme vykonali první výlet v Arthur’s Passu. Cesta vedla po úbočí hory Mt. Bealey a vedla až k jakési chatě. My se spokojili s výhledem o několik kilometrů dříve, kde jsme poobědvali a notnou chvíli koukali po okolních horách, které nám přišly jak z pohádky. Po náležitě dlouhém kochání jsme se rozhodli vrátit zpátky k autu. Výlety metodou „tam a zpět“ nás tu bohužel potkávají docela často. Ale i tak jsme zpravidla nadšení a o to víc si potom vážíme toho, když je k dispozici i nějaký okruh.

Přespali jsme v kempu kousek od Arthur’s Pass Village. Po asi dvou hodinách nás trochu překvapila skupina okoljdoucích lidí s čelovkami jdoucí neznámo kam. Přemítali jsme několik minut, kam asi můžou jít, když široko daleko nic není a za různých nesmyslných úvah jsme usnuli.

Arthur’s Pass, den třetí. Tentokrát jsme se rozdělili. Já jsem se vydal na trek s převýšením 1100 metrů na nejbližší kopec – Avalanche Peak. Tentokrát byla dokonce i možnost jít jednou cestou tam a druhou zpátky. No a počasí – nádhera, ani mráček, jen azurové nebe. Kopec to byl vskutku pořádný a výstup místy nebyl výstupem, ale výšplhem. Na to, že už je podzim, bylo taky pěkné vedro. No a výsledek stál opravdu za to. Výhledy snad sto kilometrů daleko a všude jenom kopce, kam až dohlédneš – paráda. No posuďte sami z fotek. Má drahá polovička šla mezitím na nenáročný výlet k vodopádům, o kterém vám napíše sama.

Výlet se sice mohl zdát nenáročný a to po fyzické stránce opravdu byl. Nicméně mě obohatil o zážitek, který bych si bývala ráda nechala ujít. Když jsem se totiž vracela od vodopádů zpět k autu, nějaký starý pán, co šel po stezce naproti mě, najednou zakopl a spadl ze skály dolů. Pozorovat lidské tělo, jak se odráží od stromů a ohýbá se jako hadrová panenka opravdu nebylo nic hezkého. Pán měl ale štěstí, zachytil se celkem brzy o strom a nespadl tedy až dolů, což byla ještě pěkná dálka. Taky si okolo zrovna byl zaběhat místní doktor, takže měl okamžitou pomoc. Tři hodiny se ho odtamtud snažili dostat záchranáři helikoptérou až nakonec pán došel/dobelhal/dovlekli ho zpátky na cestu a odtam ho vrtulník vyzvedl a odvezli ho do Christchurch do nemocnice.  Nakonec mu snad vůbec nic nebylo, jen měl trochu strženou kůži na hlavě. Šťastlivec.

Poté, co jsme se sešli na parkovišti, odjeli jsme společně přespat na parkoviště poněkud odlehlejší. V noci venku zima, ve spacáku ucházejícně. Ráno jsme se naposledy vrátili do Arthur’s Pass Village nakoupit a vykakat se. Při té příležitosti jsme měli na dotek obrovského papouška Kea. Seděl tam na plotě, jako by se nechumelilo. Koukali jsme na to, jak z jara a bohužel jsme ho nevyfotili, neb foťák zůstal v autě. Následovala dlouhá cesta autem dolů na západní pobřeží – hledat nefrity a koukat na ledovce. 

Další články časem přibudou =) teď jsme ve městě Wanaka a chystáme se na výlety, až se trochu umoudří počasí.