Christchurch

V pátek jsme se vydali už do naší cílové stanice, Christchurch. Předem jsme si zabookovali hostel ve čtvrti New Brighton a těšili se na sprchu a normální postel. Hostel nás trochu zklamal, bylo tam snad víc divných lidí, než kolik jsem viděla za celý život. Každý, jako by z oka vypadl nějaké potrhlé seriálové postavě. Takže jsem se při vaření večeře velice bavila =) Ale hned pár metrů od hostelu byla nádherná pláž a dlouhatánské vysoké molo a taky nejhezčí knihovna, jakou jsem kdy viděla. Mají tam obrovitánská okna s výhledem na moře a před nimi moc hezká barevná křesílka, kde si člověk může jen tak sednout, pustit si tam hudbu a prostě se na chvilku vytratit ze světa. Rozeběhnout se po hladině nebo odletět s racky. Takovou knihovnu bychom měli mít i u nás, tam bych snad i spala =)

V sobotu jsme objížděli všechny hostely a nechávali tam letáky o prodeji našeho vozítka, ale každý den tam přibyli nejméně tři, takže se mezi tou hromadou nějspíš hned druhý den úplně ztratili. Zajeli jsme taky do myčky, aby byl Jimík zase pěkný pán a nevypadal, jako čuník. Taky jsme vysáli veškeré pozůstatky našich svačin a obědů a večeří, takže večer už vypadal jako docela pěkné a čisté auto. Jako třešničku na dortu jsme pověsili na zpětné zrcátko dva voňavé stromečky, aby případný kupec neutekl hned, jak otevře dveře.

Jim byl vyšperkovaný a nám se v pokoji nahromadila taková kupa věcí, které jsme z něj vyndali, že nebylo absolutně kam šlápnout. Provedli jsme první pokusy balení do batohů, ale po chvilce jsme to oba vzdali se slovy, že to opravdu nikdy nezabalíme. Nakonec jsme se alespon odhodlali zbavit se starých a nehezkých kusů svého oblečení, takže jsme tam pak už většinu nějak nacpali. Jse ale zvědaví, až ho dáme na letišti na váhu. To pak opravdu nevíme, co tam skončí v koši. Moje veškeré boty se mi ale opravdu nevešly =(

Nedělní dopoledne jsme strávili na Car Fair, kde se naukázala ani noha. Takže to byl dost ztracený čas a peníze. Ale zkusit jsme to museli. Byli jsme z toho pak dost zklamaní a naše naděje na prodej auta se opravdu hodně zmenšily. Všude spousta nádherných velikých dodávek ještě za nižší ceny, než my jsme pořídili našeho prcka. Kdo by si ho tedy koupil, že? Já tedy ne. Ozvali se jen podvodníci a jinak ticho po pěšině.

V pondělí jsme se přestěhovali do jiného hostelu. Je to tu mnohem příjemnější, takové domácké a mají tu dva krásné pséky.

Auto jsme nakonec za levno prodali jednomu překupníkovi. A k mojí nechuti to byl strašně milý pán, i když z nás i kůži sedřel. Bohužel našel na naší plechovce mnohem víc poruch než jsme čekali a tak mnoho peněz nenabídl. Ale to chudák ještě neví, že na něj za rohem začne svítit kontrolka, že je potřeba vyměnit lambda sondu a taky nejspíš výfuk. Alespoň už máme v ruce peníze a můžeme se tím přestat stresovat.

Tak a teď z toho veselejšího soudku. Přerezervovali jsme si letenky a 9.5. v 16:55 přistáváme letadlem ze Seoulu (Korean Air)  v Praze na letišti =) už se moc těšíme, až všechny zase uvidíme. A kdyby se někomu chtělo nás přijít přivítat na letiště, budeme rádi =)

Lake Clearwater a Banks Peninsula

Na Bíšovu radu jsme se také zajeli podívat k Lake Clearwater a vůbec jsme toho nelitovali. Krásný výhled na Alpy. Klídek a pohodička u jezera, kde téměř nikdo nebyl. Okolo všechny stromy krásně zlaté a do toho voňavé borovice. Užili jsme si tam krásné odpoledne. Jen v noci snad téměř mrzlo, Jimík byl ráno celý ozdobený bílou jinovatkou.

Chtěli jsme se ještě před cestou do Christchurch podívat na zvláštní Banks Peninsula. Po cestě jsme měli moc krásné výhledy. Lukáš proklínal spoustu zatáček a auto proklínalo spoustu kopců =) Ale stálo to za to, Akaora se nám moc líbila, jen delfíny jsme žádné neviděli. Asi si je někde schovávaji. Poseděli jsme na sluníčku na molu a pak se rozhodli jít na hranolky. Narazili jsme na moc pěkné místo, které bylo hned u vody, a měli moc sympatické posezení i venku. Dali jsme si hranolky, milkshake, quiche a kávu a pozorovali nádherný západ slunce. Báječná atmosféra, tam by si šel člověk posedět klidně každý den.

Aoraki/Mt. Cook

V neděli jsme dorazili do městečka Twizel, které bylo úplně liduprázdné. Trošku jsme se prošli, zjistili jak otevírá knihovna a pak pokračovali dál v cestě až k Lake Pukaki neb bylo krásně bez mráčku a už jsme se těšili na pěkný výhled na Mt. Cook.

Výhled byl opravdu moc krásný, dokonce jsme potom přespali hned u jezera a mohli se tím výhledem kochat až do tmy. Shledali jsme to nejhezčím místem, kde jsme za celý Zéland spali. Navíc jsme tam byli téměř sami, což se na pěkných místech většinou nepodaří ani zdaleka. Pěkně jsme se vyhřáli na sluníčku, uvařili si večeři a dělali chutě místnímu fotografovi.

Druhý den jsme se vydali horu prozkoumat z větší blízkosti. Zastavili jsme v Aoraki/Mt. Cook Village, které vévodí luxusní hotel The Hermitage, jehož majitelé vlastní v podstatě celou vesničku a většina jejích obyvatel pro ně pracuje. Šli jsme se projít na kratší trečík, který vedl až k ledovci a ledovcovému jezeru, odkud byla hora vidět už opravdu pěkně zblízka. Pořád nám svítilo sluníčko, tak jsme se po cestě pořádně ohřáli. Večer jsme se ještě zajeli podívat na Blue Lakes, které vůbec nebyly modré, jak název sliboval, spíš to byly takové dva české kačáky. A přespali jsme zase zpátky u Lake Pukaki.

Milford Sound

Do Te Anau jsme dorazili kolem poledne dalšího dne. Městečko je poměrně velké, i když centrum se, jako obvykle, omezuje jen na pár bloků. Což je pro nás, návštěvníky, docela výhoda. První naše kroky směřovaly opět na chvíli do knihovny. Teď se tam snažíme aspoň jednou za pár dní zajít a dobít baterky. Potom krátké procházce ve městě jsme se vzhledem k pěknému bezmračnému počasí rozhodli dojet ke fjordu Milford Sound už ten den, neboť jsme nechtěli riskovat, že se přes noc počasí pokazí. Stokilometrovou cestu jsme zvládli za pohodové dvě hodinky. Cestou se nám začalo docela ošklivě čoudit z motoru. Museli jsme nechávat auto chvíli vychladnout, než jsme se rozhodli pokračovat dál do kopců. Byli jsme z toho dost nervózní, báli jsme se, jestli vůbec pak dojedeme zpátky do Te Anau a hlavně, kolik potom bude stát oprava.

Bohužel jsme si kvůli tomu potom podvečerní Milford Sound zas tolik neužili. Nutno ale říci, že i když jsme měli docela špatnou náladu a ještě k tomu byl odliv a tedy velká část nezatopeného mořského dna, je tam opravdu moc nádherně. Zapadající slunce za špičku Mitre Peak a odrážející se o vodní hladinu. Ještě krásnější je jistě z jedné z lodí, které pravidelně vyplouvají do fjordu, ale naše kreditní karty jsou na takové výlety bohužel příliš hubené.

Po procházce a pořádném vyfocení ze všech možných i nemožných úhlů jsme se vydali již za tmy hledat přespání. To jsme nalezli v jednom z kempů u jezera po cestě zpět.

Do Te Anau jsme dorazili něco před polednem a uprosili pána v servisu, aby se nám na auto mrknul. Nakonec díky bohu jen utáhl pár šroubů a bylo po problému.

Dali jsme si potom sprchu a milkshake v kavárně a rozhodovali, kam dál povede naše cesta. Nakonec jsme se rozhodli, že na úplný jih nepojedeme a vyrazili jsme zpět směrem na Queenstown.

Aktuální novinky

Jsme teď ve městečku Twizel. Svítí nám krásně sluníčko, ale i tak už je dost zima. Včera jsme se zblízka podívali na zoubek nejvyšší hoře NZ Aoraki/Mt. Cook. Opravdu krásný chlapík, pokochat se můžete na fotkách. Cestování už nám moc nezbývá, na konci týdne se asi na nějaký čas usadíme v Christchurch, tak snad konečně bude čas dopsat všechny články, v autě to nestíháme =)

Wanaka a Queenstown

Do Wanaky jsme to vzali přes sprchu v Holiday parku. Za six dollars each, dražší jsme zatím nepotkali. Ale co by člověk nedal za trochu teplé vody, že? Wanaka je moc krásné městečko, jedno z nejhezčích, které jsme viděli. Na břehu obrovského jezera, malé a klidné a malebné. Dobili jsme baterky, vyprali prádlo a došli si na hambáče a místní pivečko do vyhlášeného stravovacího zařízení místního typu (kavárna s hamburgrama a pivem). Jo a ten hambáč jsme skoro nemohli sníst. A Lucce vystačil až do rána.

Spali jsme na tábořišti severně od Wanaky. Byli tam kachny drzé jak lázeňské veverky. A Lucku balili nějací výrostci. Ale cítila se prý dobře. Ráno jsme jeli po východní straně jezera Hawea, kde byli dva pěkné výlety. U popisu prvního výletu bylo napsáno, že je možné, že se párkrát bude brodit řeka. Brodila se patnáctkrát. U prvních dvou přechodů jsem ještě zouval boty, pak už jsem to ale vzdal. Ale jinak moc pěkný výlet, nejprve proti proudu řeky a pak přes kopec s výhledem na jezera Hawea a Wanaka zpátky k autu. Sendflájí peklo.

Další den náročný výlet na Brest hill. Fakt hodně do kopce, a pak fakt hodně z kopce. Bolelo kolínko. Ale vidět bylo až na Mt.Aspiring a vůbec do širokého dalekého okolí. Takže oba dva výlety stály za to a počasí nám zatím přálo.  Večer sendflájí peklo.

Ráno jsme se naposledy vrátili do Wanaky. Prošli jsme se krásně podél jezera, okolo vinic a podzimními alejemi. Po pár kilometrech jsme se otočili a vrátili zpět a dali si nejdražší zmrzlinu v životě. Ale ta byla!

Do Queenstownu jsme jeli přes velký kopec. Původně jsme to chtěli objet, ale v krámu s oblčením nám prodavač říkal, že to bývalo nebezpečné, ale teď že už je to v pohodě. A bylo to v klidu a krásné výhledy na jezero Wakatipu, na jehož břehu se rozprostírá Queenstown. Město je plné turistů vyhledávajících adrenalinové zážitky a agentur zážitky zprostředkujících. Nepobyli jsme tam dlouho, jen chvíli v knihovně na internetu a přespávali jsme kousek za městem na místě, kde se nesmělo. Což nám v půl sedmé ráno náležitě vysvětlil pracovník DOCu. Tak jsme museli zaplatit a hlavně už jsme neusnuli.

Ráno jsme potřebovali ještě něco vyřídit ve městě a pak jsme se vydali kousek za Glenorchy, kde začíná jeden z Great Walks – Routeburn Track. Délkou má jen 32 km a některými je určitě právem považován za nejhezčí trasu Nového Zélandu. Já nemohu, než souhlasit. Dá se to s lehkým batohem v pohodě ujít za den, já jsem zvolil variatu jít do půlky do Harris Saddle a odtamtud se vrátit zpátky k autu. To proto, že stejně jako většina tras začíná a končí někde jinde a v tomto případě by případný návrat po silnici na začátek trasy čítal asi 340 kilometrů. Během dne se udělalo jasno a tak byl nádherný výhled na nekonečné okolní sněhem pokryté kopce. Fakt paráda. Snad je to z fotek aspoň trochu vidět.

Zpátky se muselo zase přes Queenstown, kde jsme vyprali, nakoupili a vydali se směrem na Te Anau, odkud zas snad něco napíšeme.

West Coast od Hokitika po Wanaka

První zajímavější městečko na západním pobřeží, které jsme poctili svojí návštěvou, je Hokitika. Město má docela pěknou písečnou pláž, kterou jsme tedy vyfotili. Fotky asi zase smažem, protože tam nebylo nic moc zajímavého kromě obrovitánských vln. V okolí se v hojném množství nachází nerost zvaný nefrit. Tak tomu říkají evropané, místní zelenému kamínku neřeknou jinak, než Pounamu nebo taky Jade. Kamínky se sbírají a pak se do nich ryje, řeže, leští a znovu ryje a vznikají moc pěkné šperky, náušnice, řetízky, prsteny a náhrdelníky. V městě je několik prodejen, kde všechny tyhle šperky prodávají a my jsme je museli pořádně všechny prohlédnout. A utratit pár dolarů. Po prohlídce města, nákupech a zmrzlině jsme poodjeli asi 20 kilometrů daleko od městečka kempovat k jezeru. To jsme ještě netušili, že o víkendu se tam konají závody motorových člunů, a tak celý kemp i většina okolních míst ke kempování byly beznadějně obsazeny. Nakonec jsme přecijen našli skryté místečko pro našeho Jima a bez problémů tak strávili noc u jezera. Narozdíl od nocování v Arthur’s Pass tady dole u moře bylo pěkně teplo.

Ráno jsme se rozhodli nikam nespěchat a vyčkat na začátek závodů. Vypadalo to tam, jak na opravdových závodech motorek nebo formulí. Každý závodník měl svůj tým mechaniků, manželek, dětí a fanynek a ti všichni se starali o blaho jeho a jeho motorového miláčka. Některé čluny připomínaly spíše trysková letadla, než vodní plavidla a po vodní hladině se řítily až neuvěřitelnou rychlostí. A taky dělaly pořádný kravál. Samotné závody pak už byly docela nudné, vždycky se docela dlouho čekalo, než všichni závodníci spustí čluny do vody a potom to stejně jelo každému jinak rychle a tak nebylo žádné předjíždění ani nebezpečné střety. Tak jsme za koukání na motorové čluny posvačili a poobědvali a vydali se přes městečko na nákup a pak dále po na jih po západním pobřeží. Dnes byl den odpočinkový, po kouskách jsme dojeli k našemu dalšímu nocovišti kousek od Franz Josef. Jak jinak, spalo se opět u jezera.

Další dopoledne jsme dojeli do vesničky pod ledovcem Franz Josef Glacier. Navštívili jsme informační centrum, kde jsme nakoupili nějaké pohledy a drobnosti a vydali se směrem k ledovci. Ten se vine údolím od vrcholů Alp až jen několik málo kilometrů od oceánu. Do roku 1985 ledovec odtával, ale od té doby narůstá obrovskou rychlostí průměrně 70 centrimetrů denně, což je asi 10x rychleji než „normální“ ledovce. Na ledovec se dá letět letadlem či vrtulníkem (na což nemáme), půjčit si vybavení a zaplatit si pěšího průvodce (na což nemáme), jít na něj na vlastní riziko (což se nesmí) a nebo jít kousek pod něj a jen si ho fotit z dálky (což jsme udělali). Zařadili jsme se do masy turistů s fotoaparáty a absolvovali trasu dlouhou asi 3 km, než jsme došli k plotu a cedulím, že dál se nesmí. I tak jsme měli toho fešáka docela blízko a podivovali se, kde že se tam toho ledu tolik bere a jaktože neroztaje.

Jen asi o 30 km dál je další ledovec, Fox Glacier. Na první pohled stejný, ale přece jsme měli pocit, že tentokrát jsme u něj mnohem blíže a máme ho téměř na dotek. I tady bylo spousta lidí a každých deset minut jsme potkávali skupinku lidí, kteří si draze zaplatili průvodce a vyrazili nahoru na ledovec. Ani jsme nelitovali, pohled zespodu nám docela bohatě stačil. Poté jsme se přesunuli na Gilespies Beach, kde by se moc hezky spalo, kdyby tam nebyly miliony sandflies.A vykoukl na nás Mt. Cook, tak jsme ho rychle vyfotili, protože taková příležitost už se nemusela opakovat.

Další cesta pokračovala po západním pobřeží směrem na Haast. Cestou snad ani nic moc zajímavého, jen protivně drahý benzín a dobrá káva v Haast Village. Od Haastu směrem k Wanace bylo podél silnice poměrně spoustu rozptýlení – většinou krátká, maximálně hodinová vycházka k blízkým vodopádům či neskutečně modrým jezírkům. Tady se nám to moc líbilo, vždycky jsme zaparkovali, protáhli nohy a vyfotili jezírka či vodopády. No a spaní bylo už jenom kousek před Wanakou v DOC kempu u Lake Wanaka. Museli jsme si pořádně držet klobouky, protože tam foukalo opravdu slušně. Skoro se nám ani nechtělo vylézat z auta, ale nedalo se nic dělat. V rychlosti jsme uvařili a jakmile zalezli do pelechů, začalo pršet.

Už jsem usínal, když mě Lůca budí, že v autě něco chrastí. I pomyslel jsem si své a prohrabal tašku s jídle nic nenacházejíc. Avšak po další čtvrthodině jsem musel sám uznat, že nějakou malou myšku v autě máme. Jali jsme se tedy za drobného deště přemístit všechny naše věci ven, prohledat prázdné auto a věci dát zase dovnitř. Všichni na nás koukali, jak na blázny. Když jsme zase ulehli, slyšeli jsme ji zas. Spokojeně si chroupala nějakou naší těstovinu nebo co v zadu schovaná v dutině s nádržou na vodu do ostřikovačů. Už jsme jí tam nechali, ať si přespí jednou s náma a ve třech spokojeně usnuli.