Recepty

Jelikož už nám začíná docházet fantazie, co uvařit levného a čeho bude hodně, rozhodli jsme se obrátit na vás. Kdo nám napíše nějaký levný a chutný recept, přivezeme mu něco pěkného =)

Recepty by neměly obsahovat maso, mléko a mléčné výrobky. Nejvíce oceníme pokrmy z rýže, ta je tu nejlevnější. A taky dostáváme v práci avokádo zadarmo, takže znáte někdo, co se dá dělat s avokádem? =)

Nápady můžete posílat na maily nebo se o ně podělit i s ostatními tady v komentářích. Už se těším, co nového a dobrého si brzy uvaříme =)

Naše bydlení

Slíbili jsme vám nějaké fotky z nového bydlení, takže tady jsou =)

Naše nová myčka na nádobí...

Naše nová postel (kdybyste viděli ty oblaka prachu, co se zvednou, když si na ni člověk sedne =D)

Sedací souprava s balkónkem...

A naše ždímačka (hádejte, kdo dělá pračku)

Wentworht Valley

Díky prodlouženému víkendu se nám podařilo vyrazit na další výlet. Bohužel na dlouhou dobu asi poslední. První den jsme vyrazili po velice zabahněné cestičce směrem k vodopádům. Po cestě jsme narazili ještě na dva tunely, asi pozůstatek po dolování zlata. Oba jsme pěkně prolezli a prošmejdili a ani voda na zemi nám v tom nezabránila. Vodopády potom byly taky moc pěkné, takže jsme s výletem byli spokojeni.

Druhý den jsme popojeli o kousek dál na výlet k dalším vodopádům (tady prostě nic jiného není, jen lesy, vodopády a tunely pod zemí =D). Tentokrát byla cestička vyštěrkovaná až na vyhlídku k vodopádům, takže jsme se nemohli bavit ani přelézáním a přeskakováním kaluží. Ale výhled to byl krásný. Tunely byly stejné jako předchozí den =) a žádné zlato jsme nenašli =(

Waihi Beach

Ráno hrozně foukalo. Jako fakt moc. Nemohli jsme kvůli tomu uvařit snídani, tak jsme raději dlouho spali. Snídani jsme nakonec uklohnili v závětří veřejných záchodků. Sjeli jsme dolů do Katikati vyřídit nějakou administrativu a pak se teprv rozhodovali, co podnikneme s posledním volným dnem. Do lesa se nám už moc nechtělo, jsou pořád stejné a ty tracky poblíž nejsou zrovna moc zajímavé. Tak jsme poodjeli do městečka Waihi Beach, které slibovalo krátkou procházku k Orokawa Beach a k vodopádům. 

Na Orokawa Beach bylo nádherně. Šli jsme tam slabou hodinku a je to zatím druhá nejhezčí pláž, co jsme tu viděli. A nedá se tam dojet autem, což je velká výhoda, protože na celé kilometrové pláži bylo asi 5 lidí i s námi. Byly velké vlny, největší, co jsme kdy viděli. Odhadem odborníka tak metr a půl. Po obědě jsme chvíli stavěli hrady z písku. Moc nám to nešlo a když jsme konečně něco postavili, přišel příliv a všechno nám to zbořil. Pak ještě krátké pokoupání v Tichém oceánu. Je studený. Celkem jsme se váleli tak dvě hodiny  a vůbec se nám odtamtud nechtělo. 

Jen teď máme všude písek a postupně z nás vypadává všude, kde se pohybujeme. Možná si budeme moci v autě udělat soukromou pláž. Když to do té doby všechno nepoztrácíme. 

Cestou autem zpět jsme tak trochu skoro náhodou narazili na knihovnu ve Waihi, tak máme po dlouhé době zas volný přístup k internetu, protože v Katikati volný internet není nikde k dostání. Budeme tu, než nás vyhodí a potom odjezd, večeře a spánek před prvním pracovním dnem. 

Další dny v Katikati

Usídlili jsme se v Katikati. Je to malé městečko poblíž Taurangy, líbí se nám tu. Lidé tu jsou, jako ostatně na celém Zélandu, velmi ochotní. Na paní v informacích jsme zřejmě nějakým záhadným způsobem zapůsobili, byla moc ochotná a poradila nám spoustu míst, kde se dá přespat v autě a hlavně, kde se máme ptát na práci. Hned v druhém packhousu jsme byli úspěšní, až nás to úplně překvapilo, že jsme nevěděli, jak reagovat. Já začínám pracovat v sobotu, Lucka za čtrnáct dní. Je to práce manuální, stereotypní, rutinní, nudná. Ale platí 13 dolarů za hodinu, tedy nějakých 175 korun. Tak už počítáme, jak dlouho tu asi budeme muset být a vychází nám tak tři měsíce.

Pročetli jsme místní inzerci a našli si na tu dobu levné bydlení, abychom po práci mohli aspoň sprchu navštívit. Stěhovat se budeme v sobotu, pak přidáme fotky našeho prvního společného bydlení, nepočítáme-li auto. Je poměrně velký, akorát bez nábytku. Budeme muset malinko improvizovat. Ale paní domácí říkala, že nám tam dá i nějakou „bid“, tedy postel.

Do soboty je ještě trošku času, tak vymýšlíme krátké výlety po okolí. Včera jen taková krátká procházka za kauri, ale bylo štěstí, že jsme se nerozhodli pro delší variantu, protože jakmile jsme se vrátili, začalo pěkně dlouho a vydatně pršet. Dnes jsme vyrazili na delší, asi 5tihodinový výlet. Ale nějak nás to tentokrát ani moc nebavilo, cestička lesem byla taková monotónní, jediným rozptýlením byl krásný vodopádek asi v půlce cesty. Tak jsme byli docela rádi, že jsme zpátky. Jsme po těch výletech hrozně unavení, musíme asi začít trošku trénovat, jinak plánované vícedenní treky později na jižním ostrově nepřežijeme.

Teď večerní idylka v autě. Lucka píše dopis, já blog. Došly nám sušenky i čokoláda, Lůca pociťuje nedostatek sacharidů. Má v ruce dvoukilovku cukru a lžíci. Bojím se, jak to dopadne. Přemýšlíme, kam vyrazíme zítra, vyplňujeme pracovní smlouvy a bezpečnostní dotazníky. Na žádnou další kulturu to již nevypadá, počítači za chvíli dojde baterka a brzy se asi setmí. Jo ale máme nádherný výhled na městečko, moře a okolní ostrovy. 

Katikati

Milí a drazí,
s radostí vám ohlašujeme, že jsme se dnes tak na dobu tří měsíců usadili v městečku Katikati nedaleko Taurangy. Štěstí nám přálo a získali jsme práci v Packhousu, kde budeme balit avokáda.
Také se nám podařilo najít moc pěkné místečko k bydlení, takový malinký byteček, levný a v baráčku vedle bydlí paní, která chová spoustu koček =) prý nám poskytnou postel, nádobí a gauč, takže se budeme mít jako v bavlnce. Stěhujeme se v sobotu, tak pak přidáme nějaké fotky.

Přes Auckland do Taurangy

Zpátky do Aucklandu jsme se vydali po západním pobřeží, abychom neminuli Waipoua Kauri Forest – les, kde roste největší strom kauri na celém Novém Zélandu. Strom jsme našli, vyfotit se ho však pořádně nepodařilo – je moc velký. Tak máme kmen zvlášť a korunu zvlášť. Psali tam na ceduli i nějaké váhy a míry, ale to už si samozřejmě nepamatujeme. V Kaikohe jsme dobrali benzín, navštívili knihovnu a jeli dál na jih. Autíčku začala blikat nějaká pitomá kontrolka. Budeme s tím muset někam do servisu a bojíme se, kolik to bude stát. Cesta pokračovala přes Auckland, kde jsme nejdřív objeli dva garage-sales s cílem koupit si tam nějaké levné věci, které nám chybí. Jeden výprodej byl ale nějaký opuštěný – asi jsme přijeli pozdě. Ve druhém jsme si koupili alespoň po dolaru dva polštářky, tak se nám teď mnohem lépe spí. Pak jsme zašli do knihovny, ale nějak nás zradil počítač a vůbec se nešlo připojit na internet. Znechucení jsme si vyčekali frontu na PC a za povolených dvacet minut si nastahovali vše důležité. Ještě rychlý nákup v Countdownu – brambory a nějaké drobnosti a pryč z Aucklandu. Zastavili jsme u moře na docela pěkném tichém místě, ale za dobu přípravy večeře jeli okolo hasiči kousek od nás něco hasit, pak na nás divně koukali policejní příslušníci a vůbec se nám tam celkově přestalo líbit, tak jsme poodjeli spát ještě o pár desítek kilometrů dál.

Další den škemrání o studenou sprchu v DOC kempu na jihu Coromandelu. Ptala se Lucka, takže to dopadlo dobře – a za babku dokonce tři minuty teplé sprchy! Systém placení vskutku vtipný. Dírka na minci je venku a jakmile vhodíte dolar, hned teče voda. Ideální způsob sprchování je tedy vysvléknout se, jít ven vhodit babku a utíkat dovnitř rychle využít své tři minuty blaha. My jsme dva, tak jsme si vhodili dolar navzájem. Ještě před tím Lucku pokousal Kachňour.

Dál cesta autem směrem na Taurangu. V Katikati jsme minuli pěkné místo na spaní, ale říkali jsme si, že v okolí Taurangy jistě taky něco bude. Nebylo. Dokonce jsme objeli tři placené autokempy, ale v jednom se nám to zdálo drahé a v dalších dvou nebylo místo. Na pláži Papamoa Beach jsme koukali na  potápějící se loď a ropnou zkázu. Smutné. Spousta dobrovolníků v bílých oblecích tam pobíhá a řeší následky ropné skvrny. Kdybychom měli kde bydlet, možná bychom se přihlásili taky.

Rozhodli jsme se vrátit do Katikati. Ještě jsme se zastavili v informacích a v backpackeru v Tauranze zeptat se, jaké jsou tu pracovní možnosti. Úspěšní tak napůl – dostali jsme nějaké tipy, kde hledat, tak uvidíme. Nakonec jsme našli místo na spaní malý kousek od Taurangy – chodí tu krávy a jezdí vlak. 

Cape Reinga

Prvně jsme ráno vstávali na budík abychom brzy vyrazili na plánovaný výlet na Cape Reinga. Snídaně se moc nekonala, zapomněli jsme nakoupit, takže nám nezbylo nic než suchý toustový chleba. Mňamka. Zhodnotili jsme to, jako velikou chybu hned v prvním kopci neb nám to nějak moc nešlo a ještě nám bylo špatně =D tak jsem si tak v duchu říkala, že když touhle cestou odchází z ostrova duše zemřelých, jestli ta moje brzy taky někam neuletí.

Vylezli jsme na veliký kopec a zase ho slezli na moc pěknou pláž a potom vylezli na ještě větší kopec. Tam jsme se připojili k turistům, kteří na Cape Reinga přijeli autem a pokračovali po cestě k majáku.

Maják hezký, oceán nekonečný. Foukalo tam a neměli jsme žádnou svačinku, tak jsme tam moc dlouho nepobyli a spěchali zpátky k autu, kde nás čekali špagety k obědu. Kdyby se vám zdálo, že pořád myslíme jen na jídlo, nezdá se vám to. Jedli bychom a jedli a jedli.

U auta jsme rychle uvařili, zhltli všechno během pěti minut, dali si ještě sprchu a vyrazili zpátky na jih. Zastavili jsme se ještě v Kaitaie nakoupit, což nám zabralo spoustu času a peněz a nakonec se vydali do dalšího Doc kempu v Raetea Forest. Pokusili jsme se zaparkovat Jima na pěkné travnaté místečko a zaparkovali ho tam navždy. Nešlo to dopředu, ani dozadu. Naštěstí v kempu už byla skupinka německých hochů, kteří nám ochotně pomohli Jima vytlačit zpátky na cestu. Na té jsme už zůstali, uvařili si večeři (MASO!), konverzace s klukama se moc nekonala a šli jsme spinkat. V noci nás otravovala spousta komárů a byla zima, ale jinak je postýlka bezvadná.

Ninety Miles Beach

Po Ninety Miles Beach můžou normálně jezdit auta. Vede od severního mysu Cape Reinga směrem na jih, odhadem tak devadesát mil. My dorazili na její jižní konec nějak kolem třetí hodiny odpoledne. To už jsme měli za sebou návštěvu městečka Kaitaia, které nás překvapilo tím, jak je na místní poměry velké. A byl tam mekáč a hlavně knihovna. V té jsme strávili velkou část dne, protože když jsme si v Aucklandu nevzali žádné DOC letáčky (Department of Conservation) s trasami možných výletů, nezbývalo, než to všechno najít a nastahovat z internetu.

Pozdní oběd jsme si dali u jezera, které má jméno, ale musel bych se podívat do mapy. Po obědě jsme se tedy šli podívat na tu pláž. Cestu autem po pláži jsme si netroufli, jednak jsme viděli jeden bydlík, který se tam zahrabal a taky by to autíčku nemuselo dělat dobře. Ale borci s čtyřkolkama si to tam valí docela rychle, až se jim za džípama práší. Na pláži bylo takových mušlí, že se muselo dávat pozor, kam se šlape a Lucce jsem povolil, že si s sebou může vzít jen tři, jinak by si vzala všechny. Ale jsou vážně moc krásné. Kdo nám napíše mailem nejkrásnější básničku, přivezeme mu mušli. :)

V blízkém kempu jsme si chtěli dát taky konečně sprchu, ale moc milý pán říkal, že sprchu jedině, když tam zůstaneme přes noc. Ale 16 dolarů za člověka se nám zdálo moc, tak jsme s díky odmítli. Spalo se u toho jezera, kde jsme obědvali. To bylo moc príma.

Ráno jsme vyrazili dál na sever a zastavili u Sand Dunes. Zatím největší zážitek z nz. Strašně moc velké hromady písku a jako největší místní atrakce je sjíždění těch hromad na bobech či prknech. To jsme neabsolvovali, neb nechceme podporovat místní maorskou pronajímatelku bobů za nehorázné ceny. Ale písek super, ještě krásně svítilo slunce, tak jsme šlapali pískem tam a zpátky skoro dvě hodiny.

Pak jsme popojeli až úplně na sever do zatím nejhezčího tábořiště, co jsme tu viděli. Pláž s obrovskými vlnami, skalnatými útesy a divně pokroucenými stromy. Konečně jsme narazili na sprchu, byť byla studená, málem jsme ji všechnu vypotřebovali. Taky jsem udělali velké praní na dvacítku bez odstřeďování, a tak jsme čistí, voňaví a těšíme se na zítřejší brzký výlet na Cape Reinga.

Bay of Islands

Probudili jsme se do celkem hezkého počasí, v klidu posnídali jogurt s plátkem tousťáku a vydali se na další cestu. Chtěli jsme si udělat výlet na Cape Brett, kde má být Hole in the Rock čili díra ve skále, kterou za vysoký peníz proplouvají výletní lodě. Chvilku jsme bloudili a hledali začátek trasy, nakonec zastavili blízko cedulky, že se tu hodně kradou auta a vyrazili. Špatně jsme pochopili místní značení a po třech hodinách zjistili, že je to na Cape Brett ještě dalších dvacet kilometrů a že to tam a zpátky za den rozhodně neujdeme a vrátili jsme se zpátky. Výlet byl ale moc fajn, cesta vedla divným lesem, všude palmy a zvláštní stromy, které jsme nikdy neviděli. Procházeli jsme taky stádem koní, kteří se s námi k našemu zděšení asi chtěli oňuchávat a taky jsme viděli tři barevné papoušky. Živé! A taky mikročápa s kachňourem.

Dalším nevšedním zážitkem byla plavba lodí i s autem. Podívali jsme se také do městečka Russell, kde jsme doufali získat nějakou užitečnou mapu a informace o dalších možnostech výletů, ale moc úspěšní jsme nebyli. Městečka tady jsou opravdu malinkatá, pár domečků, sotva někde je obchod. Pak jsme zase dlouho hledali místo na spaní. Nakonec jsme zase skončili v campu DOC v Puketi Forest. Teče tu řeka a je tu krásná travička a spousta těch mrch sandflies (něco jako upgradované muchničky). Uvařili jsme si večeři (brambory s párkem) a brzy půjdeme do hajan. Druhý bydlík, co tu stojí, se s námi vůbec nechce kamarádit.

Auckland a cesta na sever

Na pondělí jsme byli domluveni s Angelou na koupi a převodu auta. Brzké ráno jsme strávili pobíháním po bankách a vyměnováním dvacetidolarovek za stodolarovky, abychom jí nemuseli peníze dávat v kufříku, ale stačila tlustá obálka. Potom jsme auto převedli na Lukáše a s Angelou se trochu rozpačitě rozloučili. Vůbec se jí nechtělo autu dám sbohem. Pokusila jsem se ho pojmenovat Jim (podle slavného Jima Walshe, otce Brandona Walshe), tak uvidíme, jestli se jméno ujme. Zařídili jsme ještě pojištění, naposledy se podívali na internet a vyrazili na sever. První naší zastávkou měla být Orewa. O řízení vám podá zprávy drahý:

Řízení s automatickou převodovkou je sranda. Jak v autodromu na Matějské. Brzda-plyn-brzda-plyn. Řízení vlevo není sranda. Je to divný. Ale člověk si zvykne, jen občas, když se zamyslí, udělá nějaký vtipný renonc. Když se snažím vyšlápnout spojku, která zde jaksi chybí, zpravidla noha místo toho šlápne na brzdu a jak auto prudce zastaví, vysype se nám všechen kaviár. A vyleje šampaňský.

Místo blinkru občas dávám stěrače a už mám za sebou i jedno odbočení do protisměru. Kruhák se jezdí opačně, než u nás, ale to jsem zatím nespletl. Jinak pohoda a žádný stres. Do cíle jsme dojeli bez ztrát na životech. Ani žádného possuma jsme nepřejeli.

Stejně jako příroda, i povrch silnic se tu často mění. Člověk se nesmí divit, že asfaltová silnice se najednou bez varování změní ve štěrkovou a štěrková přejde najednou v písečnou pláž. Ale jet autem po pláži je docela fajn. Jen se člověk podiví, že v mapě je to opravdu značeno jako silnice.

Místo na spaní jsme hledali hodně moc dlouho, několikrát se vraceli a otáčeli v místě, kde silnice prostě najednou končí. Zaparkovali jsme asi po hodině a půl v Doc kempu, který jsme našli tak trochu náhodou. Pěkně tam foukalo. To neznamená, že jako trochu foukalo. Jako vážně FOUKALO. Tak, že jsme dali na rady přátel a moc ochotně postavili auto po větru, aby nezačalo válet sudy. K tomu déšť, takže místo plánované tříchodové večeře jsme si dali chleba se salámem a přemístili se do naší nové krásné postele. A spali a spali a spali.

Vzhůru na sever

Klíčky od auta v kapse, vyrážíme na sever! =)

Auckland - den třetí

Ráno jsme se probudili brzy a šli zařizovat prodloužení ubytování v hostelu, protože jsme zjistili, že je víkend a pošty mají zavřeno, takže i kdybychom koupili auto, nebudeme ho do pondělka moct na sebe převést. Byli jsme z toho dost nervózní, protože jsou tu všechny hostely nacpané k prasknutí kvůli rugby. Příště až někam pojedeme, musíme si dopředu zjistit, jestli se tam nekoná podobné šílenství. Dopoledne jsme tedy nervózně čekali, jestli budeme mít v noci kde spát a taky jestli se nám ozve chlapík, co nám slíbil ukázat auto. Pokoj dopadl dobře, auto už ne. Naše kroky proto vedly zase rovnou do knihovny ponořit se do hledání aut a aut a aut. Když jsme opsali pár dalších čísel, šli jsme se do Albert parku naobědvat (dvě housky se salámem a jedno celé rajče!). Při té příležitosti jsme viděli první novozélenskou demonstraci – proti potratům. Byli jsme celí smutní a přesvědčení, že auto v životě neseženeme. Náladu mi zvedlo hejno ptáčků, kteří se k nám slétli, když jsem hodila na zem drobek. A normálně mi sedali na ruku a brali si to rovnou z ní. Z toho mám tady zatím největší zážitek! =D Obvolali jsme všechna čísla a zase bezúspěšně.

Naší poslední nadějí byl backpackerovský bazar, který taky zklamal kvůli neskutečně vysokým cenám.

V tu chvíli jsem poprvé měla radost, že jsem zvedla náš novozélandský telefon, protože volala slečna, že mají na prodej auto a rovnou jsme se domluvily, že se za pár hodin sejdeme u benzínky. Setkání to bylo takové rozpačité, pořádně jsme nevěděli, co za chyby na autě hledat, ale vypadalo opravdu dobře, takže jsme si rovnou plácli a v pondělí ho jdeme převést a zaplatit.

Takže se teď potloukáme do městě a vybíráme z bankomatů po dvacetidolarových bankovkách co nám kreditky dovolí. Musíme sem pak dát fotku, jak vypadá 3400 dolarů ve dvackách =D budeme si připadat chvilku jako opravdoví boháčí a můžeme se v penězích i koupat!

Jinak město je teď úplně šílené. Jsou tu samí Irové a Angličani, Francouzi a All Blacks!

Auckland - den druhý

Náš druhý den proběhl v duchu hledání auta. Hned brzy ráno jsme se vypravili do knihovny pročítat internet. Při té příležitosti se nám podařilo zavolat domů, takže skype nám funguje. Alespoň tedy v Aucklandské knihovně. Přečetli jsme mraky inzerátů a vyselektovali nakonec pár čísel, na které jsme chtěli zavolat. Spoustu času jsme pak strávili přemlouváním se navzájem, ať zavolá ten druhý. Mužská autorita zvítězila, tudíž jsem volala já =D Nicméně z toho nakonec stejně nic nebylo, tak jsme z toho byli docela zdrchaní.

Odpoledne jsme se šli alespoň projít do místního parku, což byl zarostlý kopec, kterému vévodila na vrcholu velká budova muzea. Odtud byl výhled alespoň na kousek moře, tak nám to připomnělo, že tady vlastně nějaké moře je. Rostou tu v parcích samé divné stromy, opravdu krásné, že se jim ty naše ani zdaleka nevyrovnají. Musela jsem si osahat všechny divné rostliny a květiny, co tu rostou. A kvetou tu zrovna sakury.

Večer jsme zase usnuli hrozně brzy. Jsem zvědavá, za jak dlouho si zvykneme spát obráceně.

První den v Aucklandu

Let proběhl naprosto v pořádku a bez nehod. Dokonce se nám oběma povedlo sem tam na chvíli usnout. Po přistání jsme si vyzvedli batohy a vydali jsme se k první přepážce. Tam byl moc milý imigrační úředník, ten jenom nevěřil tomu, že ta mánička na pasové fotce jsem já. Pak jsme šli docela dlouhou cestu k biosecurity. Cestou si Lucka uvědomila, že mám s sebou polštářek naplněn pohankou, což by mohl být asi docela problém a nechtěli jsme riskovat pokutu. Nebo přemnožení pohanky na Zélandě. Tak jsme polštářek přiznali a byli jsme ujištěni nejdříve jedním a pak i druhým biosecuriťákem, že si polštářek můžu nechat. Jupí, bude se mi tu krásně spát. Pak už nám jen projely batohy přes x-ray, nic jsme vybalovat nemuseli a mohli jsme opustit prostor letiště. 

Do centra města jsme si koupili nehorázně drahou zpáteční jízdenku za 26 dolarů (ne 26 korun jako u nás) a bez problémů našli rezervovaný hostel. Tam nás chtěli ale až ve dvě hodiny, tak jsme si tam jen nechali batohy a šli trochu poznat město. 

První cesta vedla k informacím a potom do supermarketu. Většina potravin je tu na nás hodně drahá, musíme zapomenout na to, že dolar je 14 korun, jinak bychom si tu asi nic nekoupili. Láhev vody bez bublinek za 4,20. Oběd jsme snědli v parčíku na lavičce pořádně ospalí a mírně demotivovaní "krásou" města. 

Všechno je tu úplně divné. Auta jezdí na špatné straně a mají na špatné straně volant. Když přecházíme ulici, musíme se kouknout nejdřív doprava a až pak doleva. Slunce obíhá opačným směrem. Mělo by se chodit vlevo, ale každý si tu chodí, kde chce. A město se nám vážně nelíbí, snad tu nebudeme muset zůstávat moc dlouho.  

Další cesta směřovala na poštu, kde jsme měli v plánu zařídit IRD number, které člověk potřebuje, aby mohl na Zélandě pracovat. Fronta byla skoro až ven, ale mají to tu dobře zařízené a moc milá paní se ujímá zákazníků už ve frontě a případně je obslouží, aby nemuseli čekat. Takže nám rovnou dala formuláře a poradila, jak je vyplnit. Taky jsme si všimli, že tam prodávají místní SIM karty, tak jsme si taky jednu pořídili na místní volání. 

Nakonec jsme šli prozkoumat knihovnu, kde jsme se připojili na internet a ponořili tak do místního digitálního světa. Musíme si trošku zvykat na to, že 1MB mail se stahuje půl minuty. Začali jsme projíždět inzeráty aut a nic moc nového jsme neobjevili, tak s autem to bude ještě moc zajímavé. 

Usnuli jsme asi v 5 hodin odpoledne s tím, že za hodinku a půl vstaneme a půjdeme nakoupit. Nekonalo se a probudili jsme se až po dlouhých 13 hodinách. 

Soul

Hlásíme se z letiště v Soulu. Jsme po desetihodinovém letu, který proběhl bez komplikací a čekáme na další letadlo mířící do Aucklandu. V Soulu mají hrozně nízké záchody. Všichni na nás jsou moc milí, jen jim vůbec není rozumět. Doběhla nás letuška se snídaní - dala nám na výběr mezi omeletou a porridgem, tak my suverénně řekli, že porridge. Bylo to slané, s nějakými zelenými řasami a hodně moc ošklivé. Tak jsme museli zahnat hlad dvěma meníčky v KFC za 18900 peněz. Tedy wonů.
Za hodinu nám letí letadlo, tak doufáme, že z jedenáctihodinového letu velkou část prospíme. Další zprávy podáme zítra, pokud nás nesnědí imigrační, bankovní, poštovní ani jiné úřednice.