Jak to všechno začalo

Jak to všechno začalo: Takhle večer, po láhvi vína: "Když jsi teď dostudoval, nechceš odjet na rok někam pryč, do ciziny?" "Tak jo."

Následovaly hodiny a hodiny času strávené u internetu zamýšlením nad nejvhodnějším místem pobytu. Kanada? Francie či Itálie? Irsko? Austrálie? Nakonec po všech možných úvahách zvítězil Nový Zéland. Je tam teplo, když tady je zima. Roční období v pořadí léto-jaro-léto-podzim-léto se nám docela zamlouvají. Je tam moře a hory. A sopky. Není tam moc míst, které by nebyly národním parkem. A je to taky dost daleko na to, aby se člověk nevrátil, jakmile se mu začne stýskat. A v neposlední řadě všude všichni píší, že v sezoně je tam dostatek práce a není velký problém tam nějakou práci sehnat. Tak tedy Zéland - Aotearoa - země dlouhého bílého oblaku..

sobota 15. října 2011

Ninety Miles Beach

Po Ninety Miles Beach můžou normálně jezdit auta. Vede od severního mysu Cape Reinga směrem na jih, odhadem tak devadesát mil. My dorazili na její jižní konec nějak kolem třetí hodiny odpoledne. To už jsme měli za sebou návštěvu městečka Kaitaia, které nás překvapilo tím, jak je na místní poměry velké. A byl tam mekáč a hlavně knihovna. V té jsme strávili velkou část dne, protože když jsme si v Aucklandu nevzali žádné DOC letáčky (Department of Conservation) s trasami možných výletů, nezbývalo, než to všechno najít a nastahovat z internetu.
Pozdní oběd jsme si dali u jezera, které má jméno, ale musel bych se podívat do mapy. Po obědě jsme se tedy šli podívat na tu pláž. Cestu autem po pláži jsme si netroufli, jednak jsme viděli jeden bydlík, který se tam zahrabal a taky by to autíčku nemuselo dělat dobře. Ale borci s čtyřkolkama si to tam valí docela rychle, až se jim za džípama práší. Na pláži bylo takových mušlí, že se muselo dávat pozor, kam se šlape a Lucce jsem povolil, že si s sebou může vzít jen tři, jinak by si vzala všechny. Ale jsou vážně moc krásné. Kdo nám napíše mailem nejkrásnější básničku, přivezeme mu mušli. :)
V blízkém kempu jsme si chtěli dát taky konečně sprchu, ale moc milý pán říkal, že sprchu jedině, když tam zůstaneme přes noc. Ale 16 dolarů za člověka se nám zdálo moc, tak jsme s díky odmítli. Spalo se u toho jezera, kde jsme obědvali. To bylo moc príma.
Ráno jsme vyrazili dál na sever a zastavili u Sand Dunes. Zatím největší zážitek z nz. Strašně moc velké hromady písku a jako největší místní atrakce je sjíždění těch hromad na bobech či prknech. To jsme neabsolvovali, neb nechceme podporovat místní maorskou pronajímatelku bobů za nehorázné ceny. Ale písek super, ještě krásně svítilo slunce, tak jsme šlapali pískem tam a zpátky skoro dvě hodiny.

Pak jsme popojeli až úplně na sever do zatím nejhezčího tábořiště, co jsme tu viděli. Pláž s obrovskými vlnami, skalnatými útesy a divně pokroucenými stromy. Konečně jsme narazili na sprchu, byť byla studená, málem jsme ji všechnu vypotřebovali. Taky jsem udělali velké praní na dvacítku bez odstřeďování, a tak jsme čistí, voňaví a těšíme se na zítřejší brzký výlet na Cape Reinga.

Žádné komentáře:

Okomentovat