Christchurch

V pátek jsme se vydali už do naší cílové stanice, Christchurch. Předem jsme si zabookovali hostel ve čtvrti New Brighton a těšili se na sprchu a normální postel. Hostel nás trochu zklamal, bylo tam snad víc divných lidí, než kolik jsem viděla za celý život. Každý, jako by z oka vypadl nějaké potrhlé seriálové postavě. Takže jsem se při vaření večeře velice bavila =) Ale hned pár metrů od hostelu byla nádherná pláž a dlouhatánské vysoké molo a taky nejhezčí knihovna, jakou jsem kdy viděla. Mají tam obrovitánská okna s výhledem na moře a před nimi moc hezká barevná křesílka, kde si člověk může jen tak sednout, pustit si tam hudbu a prostě se na chvilku vytratit ze světa. Rozeběhnout se po hladině nebo odletět s racky. Takovou knihovnu bychom měli mít i u nás, tam bych snad i spala =)

V sobotu jsme objížděli všechny hostely a nechávali tam letáky o prodeji našeho vozítka, ale každý den tam přibyli nejméně tři, takže se mezi tou hromadou nějspíš hned druhý den úplně ztratili. Zajeli jsme taky do myčky, aby byl Jimík zase pěkný pán a nevypadal, jako čuník. Taky jsme vysáli veškeré pozůstatky našich svačin a obědů a večeří, takže večer už vypadal jako docela pěkné a čisté auto. Jako třešničku na dortu jsme pověsili na zpětné zrcátko dva voňavé stromečky, aby případný kupec neutekl hned, jak otevře dveře.

Jim byl vyšperkovaný a nám se v pokoji nahromadila taková kupa věcí, které jsme z něj vyndali, že nebylo absolutně kam šlápnout. Provedli jsme první pokusy balení do batohů, ale po chvilce jsme to oba vzdali se slovy, že to opravdu nikdy nezabalíme. Nakonec jsme se alespon odhodlali zbavit se starých a nehezkých kusů svého oblečení, takže jsme tam pak už většinu nějak nacpali. Jse ale zvědaví, až ho dáme na letišti na váhu. To pak opravdu nevíme, co tam skončí v koši. Moje veškeré boty se mi ale opravdu nevešly =(

Nedělní dopoledne jsme strávili na Car Fair, kde se naukázala ani noha. Takže to byl dost ztracený čas a peníze. Ale zkusit jsme to museli. Byli jsme z toho pak dost zklamaní a naše naděje na prodej auta se opravdu hodně zmenšily. Všude spousta nádherných velikých dodávek ještě za nižší ceny, než my jsme pořídili našeho prcka. Kdo by si ho tedy koupil, že? Já tedy ne. Ozvali se jen podvodníci a jinak ticho po pěšině.

V pondělí jsme se přestěhovali do jiného hostelu. Je to tu mnohem příjemnější, takové domácké a mají tu dva krásné pséky.

Auto jsme nakonec za levno prodali jednomu překupníkovi. A k mojí nechuti to byl strašně milý pán, i když z nás i kůži sedřel. Bohužel našel na naší plechovce mnohem víc poruch než jsme čekali a tak mnoho peněz nenabídl. Ale to chudák ještě neví, že na něj za rohem začne svítit kontrolka, že je potřeba vyměnit lambda sondu a taky nejspíš výfuk. Alespoň už máme v ruce peníze a můžeme se tím přestat stresovat.

Tak a teď z toho veselejšího soudku. Přerezervovali jsme si letenky a 9.5. v 16:55 přistáváme letadlem ze Seoulu (Korean Air)  v Praze na letišti =) už se moc těšíme, až všechny zase uvidíme. A kdyby se někomu chtělo nás přijít přivítat na letiště, budeme rádi =)

Lake Clearwater a Banks Peninsula

Na Bíšovu radu jsme se také zajeli podívat k Lake Clearwater a vůbec jsme toho nelitovali. Krásný výhled na Alpy. Klídek a pohodička u jezera, kde téměř nikdo nebyl. Okolo všechny stromy krásně zlaté a do toho voňavé borovice. Užili jsme si tam krásné odpoledne. Jen v noci snad téměř mrzlo, Jimík byl ráno celý ozdobený bílou jinovatkou.

Chtěli jsme se ještě před cestou do Christchurch podívat na zvláštní Banks Peninsula. Po cestě jsme měli moc krásné výhledy. Lukáš proklínal spoustu zatáček a auto proklínalo spoustu kopců =) Ale stálo to za to, Akaora se nám moc líbila, jen delfíny jsme žádné neviděli. Asi si je někde schovávaji. Poseděli jsme na sluníčku na molu a pak se rozhodli jít na hranolky. Narazili jsme na moc pěkné místo, které bylo hned u vody, a měli moc sympatické posezení i venku. Dali jsme si hranolky, milkshake, quiche a kávu a pozorovali nádherný západ slunce. Báječná atmosféra, tam by si šel člověk posedět klidně každý den.

Aoraki/Mt. Cook

V neděli jsme dorazili do městečka Twizel, které bylo úplně liduprázdné. Trošku jsme se prošli, zjistili jak otevírá knihovna a pak pokračovali dál v cestě až k Lake Pukaki neb bylo krásně bez mráčku a už jsme se těšili na pěkný výhled na Mt. Cook.

Výhled byl opravdu moc krásný, dokonce jsme potom přespali hned u jezera a mohli se tím výhledem kochat až do tmy. Shledali jsme to nejhezčím místem, kde jsme za celý Zéland spali. Navíc jsme tam byli téměř sami, což se na pěkných místech většinou nepodaří ani zdaleka. Pěkně jsme se vyhřáli na sluníčku, uvařili si večeři a dělali chutě místnímu fotografovi.

Druhý den jsme se vydali horu prozkoumat z větší blízkosti. Zastavili jsme v Aoraki/Mt. Cook Village, které vévodí luxusní hotel The Hermitage, jehož majitelé vlastní v podstatě celou vesničku a většina jejích obyvatel pro ně pracuje. Šli jsme se projít na kratší trečík, který vedl až k ledovci a ledovcovému jezeru, odkud byla hora vidět už opravdu pěkně zblízka. Pořád nám svítilo sluníčko, tak jsme se po cestě pořádně ohřáli. Večer jsme se ještě zajeli podívat na Blue Lakes, které vůbec nebyly modré, jak název sliboval, spíš to byly takové dva české kačáky. A přespali jsme zase zpátky u Lake Pukaki.

Milford Sound

Do Te Anau jsme dorazili kolem poledne dalšího dne. Městečko je poměrně velké, i když centrum se, jako obvykle, omezuje jen na pár bloků. Což je pro nás, návštěvníky, docela výhoda. První naše kroky směřovaly opět na chvíli do knihovny. Teď se tam snažíme aspoň jednou za pár dní zajít a dobít baterky. Potom krátké procházce ve městě jsme se vzhledem k pěknému bezmračnému počasí rozhodli dojet ke fjordu Milford Sound už ten den, neboť jsme nechtěli riskovat, že se přes noc počasí pokazí. Stokilometrovou cestu jsme zvládli za pohodové dvě hodinky. Cestou se nám začalo docela ošklivě čoudit z motoru. Museli jsme nechávat auto chvíli vychladnout, než jsme se rozhodli pokračovat dál do kopců. Byli jsme z toho dost nervózní, báli jsme se, jestli vůbec pak dojedeme zpátky do Te Anau a hlavně, kolik potom bude stát oprava.

Bohužel jsme si kvůli tomu potom podvečerní Milford Sound zas tolik neužili. Nutno ale říci, že i když jsme měli docela špatnou náladu a ještě k tomu byl odliv a tedy velká část nezatopeného mořského dna, je tam opravdu moc nádherně. Zapadající slunce za špičku Mitre Peak a odrážející se o vodní hladinu. Ještě krásnější je jistě z jedné z lodí, které pravidelně vyplouvají do fjordu, ale naše kreditní karty jsou na takové výlety bohužel příliš hubené.

Po procházce a pořádném vyfocení ze všech možných i nemožných úhlů jsme se vydali již za tmy hledat přespání. To jsme nalezli v jednom z kempů u jezera po cestě zpět.

Do Te Anau jsme dorazili něco před polednem a uprosili pána v servisu, aby se nám na auto mrknul. Nakonec díky bohu jen utáhl pár šroubů a bylo po problému.

Dali jsme si potom sprchu a milkshake v kavárně a rozhodovali, kam dál povede naše cesta. Nakonec jsme se rozhodli, že na úplný jih nepojedeme a vyrazili jsme zpět směrem na Queenstown.

Aktuální novinky

Jsme teď ve městečku Twizel. Svítí nám krásně sluníčko, ale i tak už je dost zima. Včera jsme se zblízka podívali na zoubek nejvyšší hoře NZ Aoraki/Mt. Cook. Opravdu krásný chlapík, pokochat se můžete na fotkách. Cestování už nám moc nezbývá, na konci týdne se asi na nějaký čas usadíme v Christchurch, tak snad konečně bude čas dopsat všechny články, v autě to nestíháme =)

Wanaka a Queenstown

Do Wanaky jsme to vzali přes sprchu v Holiday parku. Za six dollars each, dražší jsme zatím nepotkali. Ale co by člověk nedal za trochu teplé vody, že? Wanaka je moc krásné městečko, jedno z nejhezčích, které jsme viděli. Na břehu obrovského jezera, malé a klidné a malebné. Dobili jsme baterky, vyprali prádlo a došli si na hambáče a místní pivečko do vyhlášeného stravovacího zařízení místního typu (kavárna s hamburgrama a pivem). Jo a ten hambáč jsme skoro nemohli sníst. A Lucce vystačil až do rána.

Spali jsme na tábořišti severně od Wanaky. Byli tam kachny drzé jak lázeňské veverky. A Lucku balili nějací výrostci. Ale cítila se prý dobře. Ráno jsme jeli po východní straně jezera Hawea, kde byli dva pěkné výlety. U popisu prvního výletu bylo napsáno, že je možné, že se párkrát bude brodit řeka. Brodila se patnáctkrát. U prvních dvou přechodů jsem ještě zouval boty, pak už jsem to ale vzdal. Ale jinak moc pěkný výlet, nejprve proti proudu řeky a pak přes kopec s výhledem na jezera Hawea a Wanaka zpátky k autu. Sendflájí peklo.

Další den náročný výlet na Brest hill. Fakt hodně do kopce, a pak fakt hodně z kopce. Bolelo kolínko. Ale vidět bylo až na Mt.Aspiring a vůbec do širokého dalekého okolí. Takže oba dva výlety stály za to a počasí nám zatím přálo.  Večer sendflájí peklo.

Ráno jsme se naposledy vrátili do Wanaky. Prošli jsme se krásně podél jezera, okolo vinic a podzimními alejemi. Po pár kilometrech jsme se otočili a vrátili zpět a dali si nejdražší zmrzlinu v životě. Ale ta byla!

Do Queenstownu jsme jeli přes velký kopec. Původně jsme to chtěli objet, ale v krámu s oblčením nám prodavač říkal, že to bývalo nebezpečné, ale teď že už je to v pohodě. A bylo to v klidu a krásné výhledy na jezero Wakatipu, na jehož břehu se rozprostírá Queenstown. Město je plné turistů vyhledávajících adrenalinové zážitky a agentur zážitky zprostředkujících. Nepobyli jsme tam dlouho, jen chvíli v knihovně na internetu a přespávali jsme kousek za městem na místě, kde se nesmělo. Což nám v půl sedmé ráno náležitě vysvětlil pracovník DOCu. Tak jsme museli zaplatit a hlavně už jsme neusnuli.

Ráno jsme potřebovali ještě něco vyřídit ve městě a pak jsme se vydali kousek za Glenorchy, kde začíná jeden z Great Walks – Routeburn Track. Délkou má jen 32 km a některými je určitě právem považován za nejhezčí trasu Nového Zélandu. Já nemohu, než souhlasit. Dá se to s lehkým batohem v pohodě ujít za den, já jsem zvolil variatu jít do půlky do Harris Saddle a odtamtud se vrátit zpátky k autu. To proto, že stejně jako většina tras začíná a končí někde jinde a v tomto případě by případný návrat po silnici na začátek trasy čítal asi 340 kilometrů. Během dne se udělalo jasno a tak byl nádherný výhled na nekonečné okolní sněhem pokryté kopce. Fakt paráda. Snad je to z fotek aspoň trochu vidět.

Zpátky se muselo zase přes Queenstown, kde jsme vyprali, nakoupili a vydali se směrem na Te Anau, odkud zas snad něco napíšeme.

West Coast od Hokitika po Wanaka

První zajímavější městečko na západním pobřeží, které jsme poctili svojí návštěvou, je Hokitika. Město má docela pěknou písečnou pláž, kterou jsme tedy vyfotili. Fotky asi zase smažem, protože tam nebylo nic moc zajímavého kromě obrovitánských vln. V okolí se v hojném množství nachází nerost zvaný nefrit. Tak tomu říkají evropané, místní zelenému kamínku neřeknou jinak, než Pounamu nebo taky Jade. Kamínky se sbírají a pak se do nich ryje, řeže, leští a znovu ryje a vznikají moc pěkné šperky, náušnice, řetízky, prsteny a náhrdelníky. V městě je několik prodejen, kde všechny tyhle šperky prodávají a my jsme je museli pořádně všechny prohlédnout. A utratit pár dolarů. Po prohlídce města, nákupech a zmrzlině jsme poodjeli asi 20 kilometrů daleko od městečka kempovat k jezeru. To jsme ještě netušili, že o víkendu se tam konají závody motorových člunů, a tak celý kemp i většina okolních míst ke kempování byly beznadějně obsazeny. Nakonec jsme přecijen našli skryté místečko pro našeho Jima a bez problémů tak strávili noc u jezera. Narozdíl od nocování v Arthur’s Pass tady dole u moře bylo pěkně teplo.

Ráno jsme se rozhodli nikam nespěchat a vyčkat na začátek závodů. Vypadalo to tam, jak na opravdových závodech motorek nebo formulí. Každý závodník měl svůj tým mechaniků, manželek, dětí a fanynek a ti všichni se starali o blaho jeho a jeho motorového miláčka. Některé čluny připomínaly spíše trysková letadla, než vodní plavidla a po vodní hladině se řítily až neuvěřitelnou rychlostí. A taky dělaly pořádný kravál. Samotné závody pak už byly docela nudné, vždycky se docela dlouho čekalo, než všichni závodníci spustí čluny do vody a potom to stejně jelo každému jinak rychle a tak nebylo žádné předjíždění ani nebezpečné střety. Tak jsme za koukání na motorové čluny posvačili a poobědvali a vydali se přes městečko na nákup a pak dále po na jih po západním pobřeží. Dnes byl den odpočinkový, po kouskách jsme dojeli k našemu dalšímu nocovišti kousek od Franz Josef. Jak jinak, spalo se opět u jezera.

Další dopoledne jsme dojeli do vesničky pod ledovcem Franz Josef Glacier. Navštívili jsme informační centrum, kde jsme nakoupili nějaké pohledy a drobnosti a vydali se směrem k ledovci. Ten se vine údolím od vrcholů Alp až jen několik málo kilometrů od oceánu. Do roku 1985 ledovec odtával, ale od té doby narůstá obrovskou rychlostí průměrně 70 centrimetrů denně, což je asi 10x rychleji než „normální“ ledovce. Na ledovec se dá letět letadlem či vrtulníkem (na což nemáme), půjčit si vybavení a zaplatit si pěšího průvodce (na což nemáme), jít na něj na vlastní riziko (což se nesmí) a nebo jít kousek pod něj a jen si ho fotit z dálky (což jsme udělali). Zařadili jsme se do masy turistů s fotoaparáty a absolvovali trasu dlouhou asi 3 km, než jsme došli k plotu a cedulím, že dál se nesmí. I tak jsme měli toho fešáka docela blízko a podivovali se, kde že se tam toho ledu tolik bere a jaktože neroztaje.

Jen asi o 30 km dál je další ledovec, Fox Glacier. Na první pohled stejný, ale přece jsme měli pocit, že tentokrát jsme u něj mnohem blíže a máme ho téměř na dotek. I tady bylo spousta lidí a každých deset minut jsme potkávali skupinku lidí, kteří si draze zaplatili průvodce a vyrazili nahoru na ledovec. Ani jsme nelitovali, pohled zespodu nám docela bohatě stačil. Poté jsme se přesunuli na Gilespies Beach, kde by se moc hezky spalo, kdyby tam nebyly miliony sandflies.A vykoukl na nás Mt. Cook, tak jsme ho rychle vyfotili, protože taková příležitost už se nemusela opakovat.

Další cesta pokračovala po západním pobřeží směrem na Haast. Cestou snad ani nic moc zajímavého, jen protivně drahý benzín a dobrá káva v Haast Village. Od Haastu směrem k Wanace bylo podél silnice poměrně spoustu rozptýlení – většinou krátká, maximálně hodinová vycházka k blízkým vodopádům či neskutečně modrým jezírkům. Tady se nám to moc líbilo, vždycky jsme zaparkovali, protáhli nohy a vyfotili jezírka či vodopády. No a spaní bylo už jenom kousek před Wanakou v DOC kempu u Lake Wanaka. Museli jsme si pořádně držet klobouky, protože tam foukalo opravdu slušně. Skoro se nám ani nechtělo vylézat z auta, ale nedalo se nic dělat. V rychlosti jsme uvařili a jakmile zalezli do pelechů, začalo pršet.

Už jsem usínal, když mě Lůca budí, že v autě něco chrastí. I pomyslel jsem si své a prohrabal tašku s jídle nic nenacházejíc. Avšak po další čtvrthodině jsem musel sám uznat, že nějakou malou myšku v autě máme. Jali jsme se tedy za drobného deště přemístit všechny naše věci ven, prohledat prázdné auto a věci dát zase dovnitř. Všichni na nás koukali, jak na blázny. Když jsme zase ulehli, slyšeli jsme ji zas. Spokojeně si chroupala nějakou naší těstovinu nebo co v zadu schovaná v dutině s nádržou na vodu do ostřikovačů. Už jsme jí tam nechali, ať si přespí jednou s náma a ve třech spokojeně usnuli.

Arthur’s Pass

Tak jsme se slzami v očích opustili naše dočasné bydlo v Hanmer Springs. Se všemi jsme se rozloučili, oni nám popřáli vše dobré a spoustu dětí a my jim též. Vyrazili jsme po známé silnici směrem na Christchurch a v Amberley uhnuli po Inland Scenic Highway směrem na Arthur’s Pass. Moc jsme nepochopili, co na té dálnici bylo „scenic“, ale tak jsme jí prostě profrčeli, na poslední benzínce vzali plnou a vydali se po silnici, na kterou jsme se napojili, směrem do hor. Arthur’s Pass je sedlo ležící ve výšce asi 750 m.n.m., tak jsme to od moře měli ještě docela vysoko. První noc jsme spali na kempovišti několik kilometrů před výše zmiňovaným průsmykem u nádherného Lake Pearson. Podle očekávání ihned po západu slunce byla fakt kosa.

Den další jsme vykonali první výlet v Arthur’s Passu. Cesta vedla po úbočí hory Mt. Bealey a vedla až k jakési chatě. My se spokojili s výhledem o několik kilometrů dříve, kde jsme poobědvali a notnou chvíli koukali po okolních horách, které nám přišly jak z pohádky. Po náležitě dlouhém kochání jsme se rozhodli vrátit zpátky k autu. Výlety metodou „tam a zpět“ nás tu bohužel potkávají docela často. Ale i tak jsme zpravidla nadšení a o to víc si potom vážíme toho, když je k dispozici i nějaký okruh.

Přespali jsme v kempu kousek od Arthur’s Pass Village. Po asi dvou hodinách nás trochu překvapila skupina okoljdoucích lidí s čelovkami jdoucí neznámo kam. Přemítali jsme několik minut, kam asi můžou jít, když široko daleko nic není a za různých nesmyslných úvah jsme usnuli.

Arthur’s Pass, den třetí. Tentokrát jsme se rozdělili. Já jsem se vydal na trek s převýšením 1100 metrů na nejbližší kopec – Avalanche Peak. Tentokrát byla dokonce i možnost jít jednou cestou tam a druhou zpátky. No a počasí – nádhera, ani mráček, jen azurové nebe. Kopec to byl vskutku pořádný a výstup místy nebyl výstupem, ale výšplhem. Na to, že už je podzim, bylo taky pěkné vedro. No a výsledek stál opravdu za to. Výhledy snad sto kilometrů daleko a všude jenom kopce, kam až dohlédneš – paráda. No posuďte sami z fotek. Má drahá polovička šla mezitím na nenáročný výlet k vodopádům, o kterém vám napíše sama.

Výlet se sice mohl zdát nenáročný a to po fyzické stránce opravdu byl. Nicméně mě obohatil o zážitek, který bych si bývala ráda nechala ujít. Když jsem se totiž vracela od vodopádů zpět k autu, nějaký starý pán, co šel po stezce naproti mě, najednou zakopl a spadl ze skály dolů. Pozorovat lidské tělo, jak se odráží od stromů a ohýbá se jako hadrová panenka opravdu nebylo nic hezkého. Pán měl ale štěstí, zachytil se celkem brzy o strom a nespadl tedy až dolů, což byla ještě pěkná dálka. Taky si okolo zrovna byl zaběhat místní doktor, takže měl okamžitou pomoc. Tři hodiny se ho odtamtud snažili dostat záchranáři helikoptérou až nakonec pán došel/dobelhal/dovlekli ho zpátky na cestu a odtam ho vrtulník vyzvedl a odvezli ho do Christchurch do nemocnice.  Nakonec mu snad vůbec nic nebylo, jen měl trochu strženou kůži na hlavě. Šťastlivec.

Poté, co jsme se sešli na parkovišti, odjeli jsme společně přespat na parkoviště poněkud odlehlejší. V noci venku zima, ve spacáku ucházejícně. Ráno jsme se naposledy vrátili do Arthur’s Pass Village nakoupit a vykakat se. Při té příležitosti jsme měli na dotek obrovského papouška Kea. Seděl tam na plotě, jako by se nechumelilo. Koukali jsme na to, jak z jara a bohužel jsme ho nevyfotili, neb foťák zůstal v autě. Následovala dlouhá cesta autem dolů na západní pobřeží – hledat nefrity a koukat na ledovce. 

Další články časem přibudou =) teď jsme ve městě Wanaka a chystáme se na výlety, až se trochu umoudří počasí.

Skin I live in, Christchurch

Dnes jsme se pod záminkou pohovoru v agentuře na práci vydali do Christchurch. Ráno jsme si trochu přivstali, abychom v půl jedenácté stihli kino. Mohli jsme tam, jak je to tu běžné, nakonec jít úplně zadarmo, ale rozhodli jsme se být poctiví Češi =)
Kino to bylo úplně malinkaté, liduprázdné a film promítali jen a jen pro nás.

Film se jmenoval Skin I live in, česky Kůže, kterou nosím.
Hlavním hrdinou byl Antonio Banderas, který hrál plastického chirurga, kterému se podařilo vyvinout odolný typ kůže, který by býval zachránil jeho ženu před uhořením. Svůj nový objev se rozhodne vyzkoušet na mladém klukovi, který se pokusil znásilnit jeho dceru. Vytvoří z něj za šest let dokonale krásnou ženu, která vypadá přesně jako jeho dcera. Příběh se pak dále zamotává a vysvětluje minulost. Nebudu prozrazovat, kdyby na něj někdo chtěl jít do kina. Rozhodně je to nejlepší film, jaký jsem za poslední dva roky viděla =) takže vřele doporučuji.

Chtěli jsme se potom projít po městě a prohlédnout si city centre, ale stále je tam po zemětřesení vše úplně rozbořené, obehnané ploty, takže jsme se v podstatě nikam nedostali. Přišlo nám to, jako takové město duchů.

Zapsali jsme se v agentuře, slíbili se nám ozvat a jinak se nám s hledáním práce zatím moc nedaří. Holt asi budeme muset vyrazit zase na cesty a poznat další kus téhle nádherné země, nedá se nic dělat =D nejspíš se vydáme přes Arthur´s Pass na ledovce ve Franz Josef a Fox Glacier a dál do měst Wanaka, Queenstown, kde se budeme přes zimu snažit najít práci. Snad zase někde v hotelu, nejlépe někde na sjezdovce se skipasem zdarma =)
Alespoň sem zase začnou přibývat nové články a budete mít co číst =)

Abel Tasman and Farewell Spit

Po několika rušných týdnech v hotelu, kdy se střídaly svatby a konference jak na běžícím páse, nastalo poněkud klidnější období a nám se naskytla možnost vzít si čtyři dny volna. I využili jsme toho a jelikož mělo být docela pěkné počasí, vydali jsme se na úplný sever jižního ostrova, do národního parku Abel Tasman. To je to, co žádný návštěvník Zélandu nesmí vynechat a my v tom nechtěli být výjimkou.

Cesta na sever byla dlouhá a únavná. Zpříjemnila nám ji zastávka v Nelsonu, kde jsme si pořídili nové botky pro Lucku a kalhoty pro Lukýna.

Po nakupování jsme už měli času tak akorát posadit se na chvíli na pláž v Kaiteriteri. Voda byla dle našeho vkusu příliš ledová a dost foukalo, tak jsme se spokojili se sluněním a pozorováním oceánu. Zahanbili nás až spolupracovníci Ben a Trudi, které jsme tam náhodou potkali, ti totiž neváhali ani vteřinu a do ledového oceánu vběhli hlavou napřed. Spali jsme, jak jinak, na parkovišti u pláže nazvané Split Apple Rock podle skály, která velice nápadně připomíná rozpůlené jablko.

Další den jsme se vydali na Abel Tasman coastal track, jeden z nejoblíbenějších Great Walks na Zélandu. Celá trasa se dá ujít za 3 dny, nám se ale nechtělo pospíchat, a tak jsme šli jen její začátek (a potom ve čtvrtek i konec) metodou tam a zpět. Cesta vede po pobřeží, kde míjí nádherné zlatavé pláže, na kterých se dá plavat, koupat, obědvat a všechno ostatní, co se tak většinou na plážích dělá. My se na oběd zastavili na Apple Tree Beach, pláži nazvané podle jabloně, kterou jsme nenašli. Při obědě jsme pozorovali spoustu nadšenců-kajakářů, kteří pádlovali podél pobřeží a mohli tak zakotvit i na pláže, které po zemi nejsou přístupné. Po obědě jsme šli ještě kousek dál na nejvyšší místo trasy, odkud byl výhled nádherně modré a neuvěřitelně čisté moře. Cestou jsme opět potkali Bena s Trudi, kteří nejprve pádlovali podél pobřeží a potom šli zpátky pěšky. Poté jsme se vydali zpět a přespání našli na parkovišti ještě několik desítek kilometrů autem směrem na sever.

Cílem dalšího dne byla písečná kosa Farewell Spit. Na mapě jí najdete úplně vlevo nahoře, takový divný asi třicetikilometrový výběžek. Je celý z písku a pokud nechcete zaplatit jedné ze dvou společností, které dělají zajisté velmi zajímavé výpravu terénním vozidlem za neuvěřitelné ceny, smíte jít asi 4 kilometry po jednom pobřeží, pak kosu přeběhnout a jít po druhé pláži zpátky. Za cedulku zakazující další vstup se samozřejmě nesmí, tak jen s výše zmíněnou výpravou. Všelijaká omezení jsou vůbec takovým fenoménem Zélandu. Tady nesmíte se psem, támhle nesmíte kempovat, tudy nechoďte, na Farewell Spit byla dokonce cedule, že za toto místo si nesmíte vzít jiné jídlo než zakoupené v místním bufetu. Tousťák s paštikou a salámem jsme přirozeně v batohu zanechali. Cesta tam vedla po nepříliš pěkné kamenité pláži, přechod přes kosu a následně cesta zpět byla však vskutku úchvatná. Tentokrát jsme neodolali a vykoupali se v oceánu, bohužel v těchto místech byl zrovna docela špinavý, tak jsme se jen osvěžili a vylezli ven. Cesta po druhé pláži byla proti větru dlouhá a únavná, nohy se nám bořily do písku a cestu jsme šli snad dvojnásobek času, než tam. Nakonec jsme byli opravdu rádi, že jsme zpátky u auta a v závětří. Písečné duny a druhá pláž se nám ale opravdu moc líbily.  Cestou autem jsme se ještě zastavili kousek od Takaka u nejmohutnějších sladkovodních pramenů na NZ. Další z neuvěřitelných zážitků – několik pramenů tak mohutných, že v okamžiku vytvoří řeku srovnatelnou se Sázavou u Pikovic. Neuvěřitelně čistá voda a nádherně barevné kytky na jejím dně byly opravdu neskutečně krásné.

Poslední den jsme se rozhodli jít Abel Tasman Coastal Track z opačné strany, tedy ze severu, kde se dal udělat asi sedmihodinový okruh. Cesta začala poměrně slušným výšlapem na nádhernou vyhlídku, kde jsme nepohrdli lavičkou a dali si jídlo pozorujíce modré moře. Byli bychom tam klidně zůstali celý den pak zase zpátky, ale bylo by nám to líto, a tak jsme se vydali dále. Po další půlhodince jsme došli ke pláži Whariwharangi Beach. Ta aspiruje na titul nejkrásnější pláž, kterou jsme tu viděli. Dlouhá tak půl kilometrů byla celá jenom pro nás. To už jsme neodolali a zůstali na asi dvě hodinky plavání, opalování a flákání. Ze sedmihodinového okruhu sešlo a poté, co jsme se slzou v oku museli pláž opustit, jsme se vydali stejnou cestou zpátky k našemu vozu. Čekala nás totiž ještě asi šestihodinová cesta zpátky do Hanmer, kam jsme dorazili za hluboké noci.

Celkově měl výlet jen samá pozitiva a jen víc takových! Teď už zase pracujeme, ať máme dost peněz na další cestování.

Očima Vadima

Hanmer Springs

Konečně jsme překonali lenost a vzali s sebou foťák do práce. Můžete se podívat, jaké to tu je krásné a jak pilně pracujeme.

Takový je tady výhled z oken...docela ujde, co myslíte? =)

V téhle vaně bychom se někdy chtěli vykoupat.

Jenže se takhle těžko čistí, takže domů ji nechcceme...jedině kdyby k ní dodávali i osobního čističe.

Takovou krásnou postýlku dokáži ustlat. Doma to tak nikdy mít nebudu! =D

Konečná fáze úklidu je vysávání..vysavače na záda jsou prostě bezva.

Prádelna...po skončení úklidu tady každý den trávíme tak další hodinu, dvě.

Jsme na jižním ostrově!

Od sopky Taranaki jsme měli dva dny na přesun do Wellingtonu na trajekt a před sebou ještě docela slušnou dávku kilometrů. Nechtěli jsme ale bez přestávky jet, tak jsme se snažili hledat nějaké zajímavosti, ale nebylo toho mnoho. Aspoň jsme zvolili delší, ale mnohem zajímavější cestu přes hory namísto rovné cesty po pobřeží. Ze zajímavostí cestou stojí za řeč snad jen jakási replika anglického Stonehange, kterou si nějaký zarputilec vyrobil na zahrádce a za vstup vybíral neskutečně vysoké vstupné. Tak jsme mu to aspoň drze vyfotili přes plot. A také jsme projížděli oblastí větrných elektráren, byly jich tam po kopcích vysázeny snad stovky.

Po dlouhé a náročné cestě jsme nakonec dorazili do Wellingtonu. Přivítala nás slušná průtrž mračen a nulová viditelnost na dálnici. Zaparkovali jsme u muzea Te Papa, což bylo jedno z mála míst k navštívení, které nás zaujalo. Prohlídka muzea se nám moc líbila a shodli jsme se, že kdybychom si chtěli všechno pořádně prohlédnout a přečíst, strávili bychom tam docela rádi i přes půl dne. I za dvě a půl hodiny, které jsme měli my, jsme viděli faunu Nového Zélandu, část věnovanou tektonice a sopečné činnosti, část věnovanou změnám na Zélandě po příchodu kolonistů a část věnovanou Maorům. Vše moc pěkné a zadarmo. Až na parkovné.

Ke spánku jsme měli vyhlédnutý kemp kousek od Wellingtonu. Bohužel na místě jsme zjistili, že se přes noc zamyká a ráno se odemyká až v osm. To bylo na nás pozdě, protože na trajekt jsme museli už na sedmou a tak jsme zaparkovali ještě asi o dvacet kilometrů dále na zapadlém parkovišti. Přestože už bylo okolo šesté, rozhodli jsme se jít ještě na procházku s cílem možnosti pozorování živých, volně žijících tuleňů. Šli jsme přes hodinu a světe div se – tuleně jsme viděli. Pršelo, ale nevadilo to ani nám ani tuleňům, vystavovali se tam jen kvůli nám. Dokonce jsme pak viděli jednoho spícího snad jen deset metrů od nás, ostatní jsme viděli z větší dálky, nechtěli jsme chodit moc blízko a rušit je. Ale i tak parádní zážitek. Cestou zpátky jsme vyfotili pár kýčovitých západů slunce nad horami jižního ostrova, došli k autu a šli spát.

Ráno jen co jsme vylezli z auta začaly padat kroupy, takže snídaně a balení byly poněkud hektické. Vstávali jsme ještě za tmy, abychom v sedm byli nastoupení v řadě na trajekt. Těšili jsme se na plavbu po oceánu, ale nakonec se nám zas tolik nelíbila. Totiž strašně foukalo a byly obří vlny, takže se trajekt houpal a houpal a všichni kolem zvraceli =D uvnitř se vůbec nedalo být, dělalo se nám tam špatně..takže jsme dali přednost mrazivému větru a tři hodiny strávili promrzlí venku. Ale výhledy byly krásné a plavba skrz Malborough Sounds se nám moc líbila.

Picton je moc pěkné malé městečko. Dali jsme si moc dobrou zmrzlinu a v místním DOC centru nakoupili spoustu brožurek o trecích, abychom mohli naplánovat výltey a kam vůbec pojedeme. Jízda trajektem nás poněkud unavila a navíc konečně jednou nádherně svítilo sluníčko, tak jsme se rozhodli přespat v nepříliš vzdáleném DOC kempu u moře. Druhý den naše cesta vedla přes Nelson do Motueky, kde jsme měli s majitelem jablečného sadu domluvenou prohlídku ubytování a tak. Majitel byl moc milý chlapík, jen se nám to tam zdálo takové maličké a měli jsme strach, aby bylo dostatek práce. Navíc tam mělo pracovat dalších někde deset Čechů, což se nám už vůbec nelíbilo. Nicméně jsme mu slíbili, že přijedeme na začátek sezóny koncem února. Přeci jen práce se neodmítá =)

Na informacích ve městě jsme sedli k internetu a plánovali výlety a zkoumali počasí a také jsme odpověděli na dva inzeráty na práci v hotelu.  Navečer jsme vyrazili dál po silnici směrem k Nelson Lakes a přespali na moc pěkném místě u řeky. Po chvilce tam za námi přiběhla nešťastná paní, jestli jim pomůžeme tlačit jejich bydlík, že u řeky zapadli. Tak jsme se dvěma Japonci a Angličanem pomáhali bydlík vyhrabat z kamení a vzpomínali jsme, jak jsme podobně hloupě uvízli před pár měsíci my v rozbahněné trávě.

Dnes jsme neměli v plánu nikam spěchat a užít si poklidné dopoledne u řeky. Vykoupat se, číst si a pak se pomalu přesunout k Nelson Lakes. Protože má být další dva dny ošklivo, odložili jsme dvoudenní trek k Lake Angelus až na sobotu a naplánovali si dva kratší výlety předtím. Chvilku jsme odpočívali v St. Arnaud u jezera Rotoiti, kde nás sežrali sandflies. Podlehli jsme nátlaku a konečně si koupili repelent. Stejně moc nezabírá. Chvíli jsme vážně uvažovali, že se prvním trajektem vrátíme na severní ostrov =)

A potom to přišlo. Zlom veškerých našich plánů neb co se nestalo...zazvonil náš novozélandský telefon. Ten nikdy nezvoní, maximálně přijde smska od Nicholase. Volali z hotelu kvůli práci o kterou jsme se včera přihlásili. Prý tam pro ně teď půl roku pracovali Češi, v sobotu odjíždějí a šéfka chce na jejich místo zase nějaké Čechy. Takže jsme souhlasili, že v sobotu dopoledne přijedeme a na nejméně tři měsíce nastoupíme do další práce. Je to pětihvězdičkový hotel u Hanmer Springs. Hory na dosah ruky. Ubytování budeme mít zadarmo a práce asi všeho druhu. Ti Češi povídali, že si tam dobře vydělali a je to tam fajn, takže se tam docela těšíme. Rozhodně to bude lepší než trhat jablka. Jen nás trochu mrzí, že jsme nestihli toho moc procestovat, ale to potom zvláadneme všechno najednou =)

Posvátná hora Taranaki

Další den vedla naše cesta autem po Forgotten World Highway. Tedy dálnice vedoucí zapomenutým světem. Název sedí přesně až na to, že tady říkají dálnice každé asfaltové silnici. Silnice se nádherně kroutila mezi zelenými kopci posetými stovkami oveček. Nádherné výhledy do překrásného kraje se střídaly s projížděním vápencových údolí a dokonce i kousek „gravel road“, tedy štěrkové cesty na nás čekal.

Cestou jsme si udělali na radu průvodce jednu odbočku k vodopádům na řece Ohura. Z parkoviště to k vodopádům bylo jen asi 20 minut chůze a vypadalo to tam tak, že tam nejméně posledních deset let nikdo nebyl. Několikrát jsme si říkali, tam nic nebude a že se vrátíme, ale nakonec se vyplatilo vytrvat a odměnou nám byl opravdu moc krásný vodopád. Cesta měla pokračovat ještě dále k maorským kůlům, ale zde již  byla cesta opravdu neprostupná a nejasná a ke kůlům jsme tedy nedošli. Potkali jsme tam kozla.

Pak jsme se dále kroutili údolími a mezi horami, dokonce i jeden tunel široký akorát na našeho Jima jsme projeli. Třikrát, neb někdo si musel jízdu natočit a nestihl to poprvé.

Asi po čtyřech hodinách jízdy zapomenutým světem jsme dojeli do městečka Stratford a po dalších 20 km jsme uhnuli směrem k vrcholu sopky Taranaki. Spaní na parkovišti spolu s pár dalšími nám podobnými. V noci nás vzbudilo nějaké divné zvíře, co chodilo okolo auta a vydávalo zvuky jako když soptí sopka. Zamkli jsme se v autě a spali dál.

Ráno jsme vstali za úsvitu a povzbuzeni vidinou pěkného počasí jsme dojeli do vesničky North Egmont, která je výchozím bodem pro všechny túry v okolí sopky. Paní na informacích říkala, že má být pěkně, jen pár mráčků. Sopka byla celá v mracích, nevěřili jsme jí tedy mnoho, ale vydali jsme se asi na 4 hodinový okruh po stěnách kužele. Během náročného stoupání se sbíhaly mraky a když jsme vylezli na nejvyšší bod, který jsme měli v plánu, byla kolem jen samá mlha a vítr a déšť. Po krátkém obědě jsme se vydali dále po okruhu směrem dolů. Trošku nám tam ty cestičky a mlha připomínaly Rumunsko. Až na tu sopku tedy. Cestou jsme proklínali aktivitu místních cestářů, kteří všude vytvořili moc pěkné schody, po který se ale hrozně blbě chodí. Cestu nám též stěžovaly po pás vysoké mokré keříky, které nám namočily kaťata, ze kterých nám nateklo do našich nových nepromokavých bot. Nicméně i přes všechny tyto nepříjemnosti se nám výlet moc líbil a sopka nás uchvátila.

Po usušení a krátkém odpočinku jsme jeli do New Plymouthu na chvíli do knihovny na internet a potom hledat místo na spaní. Spíme kousek od Egmont Cape s výhledem na oceán i na Mt. Taranaki. Naše těla potřebovala po dvou výletech již nutně očistu, a tak jsme využili odlehlosti našeho místa a sestrojili improvizovanou sprchu skládající se z kanystru na střeše auta, plastové hadičky a znalosti Bernoulliho rovnice. A co myslíte večer? Nad sopkou ani mráček!

Cesta na Tongariro

 V neděli odpoledne jsme se slzami v očích opustili náš dočasný tříměsíční domov. Nebude se nám stýskat po všudypřítomném prachu a špíně, zato sprcha a kuchyň nám malinko budou chybět. Další den jsme ještě měli nějaké vyřizování ve městě, přespali jsme tedy na Lindemann Lookout, kde se nám to moc líbí. Po příjezdu na ono místo jsme se zalíbili místnímu slepičákovi, kterýá nás neustále doprovázel, kamkoliv jsme se pohnuli. Taky jsme ten večer poprvé potkali Čechy. Přivítali nás slovy „hele Rejoice“ a potom „to je vaše slepice?“

V pondělí kolem poledne jsme konečně opustili naše milované Katikati a jeli směrem na jih. Přes Taurangu, kde jsme si dali za cíl pořídit nové pohory. Prodavači byli moc milí a ochotní a přes hodinu s námi vybírali nové boty. Nakonec máme oba dva stejné, jen Lucka o číslo větší. V Mitre10 jsme ještě pořídili trychtýř a hadičku a mohli jsme jet dál.

Přespali jsme na již známém tábořišti Reeds Farm poblíž Taupa. Další den jsme naplánovali dlouhý ranní spánek a pak výlet okolo jezera Rotopounamu a dobrodružnou výpravu do jeskyň. Od výletu od jezera nás neodradila cedulka, že je hladina příliš vysoko a cesta je tedy neprůchozí, nazuli jsme si nové pohory a vyrazili. Bylo tam moc krásně a prošli jsme pohodlně téměř suchou nohou. Útočili tam na nás kachňouři.

Pak jsme se přesunuli k jeskyni Okupata. Po 100 metrech jsme ale jeskyni vzdali, neb se nám nechtělo plazit se ledovou vodou a neměli jsme dostatek náhradních baterek do čelovky. Příště se ale lépe vybavíme a snad ještě někdy jeskynní systém prozkoumáme.  Spalo se o kousek za jeskyní na krásném klidném místě mezi zajíčky a spoustou komárů. Komáři zvítězili nad naším spánkem.

Vstávalo se ve 4.00 (!!). Rychlá snídaně a cesta na Ketetahi carpark, kde jsme měli domluvený odvoz na začátek trasy Tongariro Alpine Crossing. Nasedli jsme do předpotopního autobusu a dojeli na Magatepopo, odkud jsme se vydali vzhůru vstříc sopkám. Cestou jsme vystřídali letní oblečení, zimní a pak zase letní. Nahoře pořádně foukalo, byla zima a létaly okolo nás mraky, ale i tak se semtam naskytla chvilka na nádherný výhled či ohřátí sluníčkem. Zástupy turistů byly nekonečné. Nebylo žádné soukromí na čůrání. A potkali jsme opět dvě Češky, tak jsme si mohli zase trochu popovídat naší mateřštinou. Cesta dolů se pak zdála téměř nekonečná, ale nakonec jsme dorazili k našemu autíčku, odpočinuli si a poodjeli jen o pár kilometrů dál na odpočívadlo. A spali a spali a spali.

Výlet se nám moc líbil a přesunuli jsme ho na první místo našich zážitků. Když ještě zbyde čas na konci pobytu, půjdeme určitě ještě celý Tongariro Northern Circuit. Na ten jsme protentokrát nesebrali odvahu, ale zjistili jsme, že zbytečně.

Příští cesta povede po Forgotten World Highway k Mount Taranaki a v pondělí už pojedeme trajektem z Wellingtonu na jižní ostrov!

Lake Waikaremoana Great Walk

Konečně jsme si v práci vzali den volna, zarezervovali kempy, dohodli parkování pro Jima a odvoz k začátku trasy a odhodlali se vyrazit na první delší výlet. Počasí nás sice od cesty snaživě zrazovalo, ale my se nedali a v sobotu nakoupili jídlo, šampaňské a olivy, zabalili batohy a odpoledne vyrazili ne dlouhou cestu k jezeru.

Nebyla to snadná cesta. Nezastavily nás ani trakaře padající z nebe, ani rozvodněné řeky, ani jezera na silnicích, kde jsme Jima předělali na obojživelné auto. Do cesty se nám taky stavěly padající kameny, sesutá půda, koně a krávy. Ale Jim v pořádku přežil 100km jízdy po štěrkové cestě a se tmou jsme konečně dorazili do vesničky Aniwaniwa, kde jsme drze zaparkovali hned před návštěvnickým centrem a v jejich altánku uvařili večeři. Společnost nám tam taky dělaly dvě na kost mokré Němky a přišel se na nás podívat i místní policista. Zdvořile jsme s ním pokecali, usmívali se a nakonec neřekl slovo a odjel. Otevřeli jsme šampaňské, brambůrky a olivy a oslavili příchod nového roku zachumlaní v peřinách v autě.

Ráno jsme brzy vstali, znechucení, že stále prší a popojeli jsme o kousek dál do motorkempu, kde měl Jim parkovat a měl nás tam čekat odvoz na začátek treku. Jak už se nám tak zdá se pravidelně stává, domluvený odvoz nikde. Odchyli jsme tedy časem chlapíka, který nás nakonec odvezl a slíbil nás i za čtyři dny vyzvednout a dovézt k autu.

Začalo se klubat sluníčko a my se vydali na pětihodinovou cestu do kopce. Drali jsme se přes spousty bahna, kořenů a kamenů, ale výhledy stály za to. Teda alespoň do doby, než se úplně zatáhlo a nastala mlha tak hustá, že by se dala krájet. Společnost nám dělali jen ptáci a obrovské stromy celé porostlé mechem. Takové bílozelené ticho. Po pěti hodinách jsme už docela unavení dorazili k dlouhým schodům, které vedly kamsi do nebe na skálu, ale my už od řidiče věděli, že za nimi čeká chata, kde spíme a tak jsme nadšeně vyběhli/vyplazili se nahoru.

V chatě už bylo rušno, očividně jsme byli poslední, kteří dorazili..a to bylo teprve pět odpoledne. Zuli jsme si odporné mokré boty a vnořili se do víru hovoru a příprav jídel. Zbyla na nás postel až úplně nahoře ve třetím patře, to bylo něco na moje noční čůrání. Převlékli jsme se do suchého, v případě Lukáše jen do suchého trička a ponožek a začali pomalu vařit večeři. Nestačili jsme žasnout, kolik s sebou ostatní měli nádobí, masa a vůbec tun jídla. My měli jeden ešus, dvě lžíce a pytlík těstovin =) asi jsme pro ně museli být stejně kuriózní, jako oni pro nás. Nejvíce jsme ale fandili páru, který se úplně vyžíval v přípravě jídla a večeřeli potom při svíčce a skleničce červeného. Tak nějak bychom si to také představovali. Ale těstoviny s tuňákem byly také dobré.

Všichni s sebou měli knihy a spoustu her, asi aby se zabavili, když vždycky od dvou odpoledne sedí v chatě a nemají co dělat. My jsme si zalezli do spacáku a povídali si, spokojení, že jsme v suchu a teple. Noc za moc nestála, matrace vrzaly, lidé chrápali a chodili čůrat. Ráno všichni vstávali v šest. A ne tiše, že by se vytratili s batohem, ale za pěkného rámusu, takže jsme brzy vstávali taky. Vzpomínala jsem na Santiago, kdy jsme se ráno vždycky plížili s batohem sbaleným už od večera, abychom ostatní nevzbudili =)

Druhý den celý propršel. Cesta z kopce nám trvala snad déle než ta nahoru. Bahno, bahno, bahno. Klouzali jsme se, padali jsme, šli jsme potokem, prošli pod vodopádem, zahráli si na baletky. Večer jsme nocovali v kempu a poprvé pořádně postavili stan, který jsme dostali s autem. Inu, byl velice malý. Nohy si v něm nenatáhl ani jeden z nás a i když jsme v něm neměli batohy, nedalo se spát jinak než namáčknutí na sebe i na stěnu, takže jsme i v noci řádně provlhli. V kempu s námi byl i pár s vínem a taky rychlochlapík, který ten den vyrazil ze začátku a ještě nás předehnal. Celou trasu uběhl za dva dny. Nejdřív se optimisticky snažil rozdělat oheň toaletním papírem a nakonec skončil u zapalování vařičem, ale ani tak neuspěl. To nás docela mrzelo, těšili jsme se, jestli si usušíme boty. Z bot jsme měli oba ráno největší trauma. Nazout si ty mokré a ledové...fuj! =D dokonce jsem kvůli tomu ani v noci nechodila čůrat =D

Třetí den už tolik nepršelo, bahno trochu uschlo, takže se šlo líp a konaly se pěkné výhledy na jezero. Nakonec jsme došli ještě o kemp dál, než jsme plánovali, uvařili večeři a snažili se spát, i když to v našem stanu moc nejde.

Ráno jsme vstávali brzy abychom stihli dojít na konec treku, kde na nás v jedenáct měl čekat smluvený odvoz. Zase pršelo, všechno jsme si znovu úplně namočili a nakonec byli docela rádi, že už jedeme domů. Jakmile jsme nasedli do Jima a vydali se na cestu zpět, vysvitlo nad jezerem sluníčko, jakoby se radovalo, že už odjíždíme. Naopak nad Bay of Plenty se černaly mraky. Tak už to holt je, prostě nám prší štěstí, kam se pohneme.

Prádlo pereme celý zbytek týdne, boty se usušily v troubě a stan vesele visí na sušáku v garáži.

I přes ošklivé počasí stál výlet za to. Hlavně jsme byli rádi, že nemusíme do práce a užijeme si taky trochu přírody a čerstvého vzduchu a máme také jiný pohyb, než chůzi od krabice ke krabici.

A největším zážitkem z celého výletu byly suprové lanové mosty, které se vážně skvěle houpaly!