Jak to všechno začalo

Jak to všechno začalo: Takhle večer, po láhvi vína: "Když jsi teď dostudoval, nechceš odjet na rok někam pryč, do ciziny?" "Tak jo."

Následovaly hodiny a hodiny času strávené u internetu zamýšlením nad nejvhodnějším místem pobytu. Kanada? Francie či Itálie? Irsko? Austrálie? Nakonec po všech možných úvahách zvítězil Nový Zéland. Je tam teplo, když tady je zima. Roční období v pořadí léto-jaro-léto-podzim-léto se nám docela zamlouvají. Je tam moře a hory. A sopky. Není tam moc míst, které by nebyly národním parkem. A je to taky dost daleko na to, aby se člověk nevrátil, jakmile se mu začne stýskat. A v neposlední řadě všude všichni píší, že v sezoně je tam dostatek práce a není velký problém tam nějakou práci sehnat. Tak tedy Zéland - Aotearoa - země dlouhého bílého oblaku..

středa 12. října 2011

Auckland a cesta na sever

Na pondělí jsme byli domluveni s Angelou na koupi a převodu auta. Brzké ráno jsme strávili pobíháním po bankách a vyměnováním dvacetidolarovek za stodolarovky, abychom jí nemuseli peníze dávat v kufříku, ale stačila tlustá obálka. Potom jsme auto převedli na Lukáše a s Angelou se trochu rozpačitě rozloučili. Vůbec se jí nechtělo autu dám sbohem. Pokusila jsem se ho pojmenovat Jim (podle slavného Jima Walshe, otce Brandona Walshe), tak uvidíme, jestli se jméno ujme. Zařídili jsme ještě pojištění, naposledy se podívali na internet a vyrazili na sever. První naší zastávkou měla být Orewa. O řízení vám podá zprávy drahý:

Řízení s automatickou převodovkou je sranda. Jak v autodromu na Matějské. Brzda-plyn-brzda-plyn. Řízení vlevo není sranda. Je to divný. Ale člověk si zvykne, jen občas, když se zamyslí, udělá nějaký vtipný renonc. Když se snažím vyšlápnout spojku, která zde jaksi chybí, zpravidla noha místo toho šlápne na brzdu a jak auto prudce zastaví, vysype se nám všechen kaviár. A vyleje šampaňský.

Místo blinkru občas dávám stěrače a už mám za sebou i jedno odbočení do protisměru. Kruhák se jezdí opačně, než u nás, ale to jsem zatím nespletl. Jinak pohoda a žádný stres. Do cíle jsme dojeli bez ztrát na životech. Ani žádného possuma jsme nepřejeli.

Stejně jako příroda, i povrch silnic se tu často mění. Člověk se nesmí divit, že asfaltová silnice se najednou bez varování změní ve štěrkovou a štěrková přejde najednou v písečnou pláž. Ale jet autem po pláži je docela fajn. Jen se člověk podiví, že v mapě je to opravdu značeno jako silnice.

Místo na spaní jsme hledali hodně moc dlouho, několikrát se vraceli a otáčeli v místě, kde silnice prostě najednou končí. Zaparkovali jsme asi po hodině a půl v Doc kempu, který jsme našli tak trochu náhodou. Pěkně tam foukalo. To neznamená, že jako trochu foukalo. Jako vážně FOUKALO. Tak, že jsme dali na rady přátel a moc ochotně postavili auto po větru, aby nezačalo válet sudy. K tomu déšť, takže místo plánované tříchodové večeře jsme si dali chleba se salámem a přemístili se do naší nové krásné postele. A spali a spali a spali.

2 komentáře:

  1. Jo ta pláž to je NZ rarira. Já tam nebyl, ale někde jsem o tom čet, nebo viděl v kině...?Bíša

    OdpovědětVymazat
  2. Teda jako... rarita ... jsem chtěl říct. Vůbec je s podivem, co všechno je na Zélandě značeno jako silnice.B.

    OdpovědětVymazat