Jezera, čmoudíky a gejzíry

Po dlouhém čekání jsme se dočkali Vánoc a s nimi i čtyřdenního volna v práci. Zatímco čtyřiadvacátého jsme strávili na pláži v Mt.Mangunui pozorujíc hromady surfařů, další tři dny už jsme se vydali na výlet do vzdálenějších krajin.

V neděli ráno jsme si naplánovali brzké vstávání a odjezd nejpozději v devět hodin. Tedy jsme vyrazili v deset. Jako první jsme navštívili na první pohled celkem nezajímavý potůček kousek od Wai-o-tapu. Jedinou, avšak zásadní zvláštností onoho potoka je, že teče termální oblasti, tedy jeho teplota je něco okolo 40 stupňů. (Takové potoky by měly téct i u nás, abychom se mohli na vandrech vždycky pěkně v teple vykoupat. Ale člověk potom nevoní o moc líp, špíš hůř.) Navíc o něm narozdíl od jiných podobných potoků neví moc lidí, takže jsme si mohli užít ničím nerušené koupání v soukromých lázních. Až nám z toho bylo vedro a museli jsme si na chvíli odpočinout na břehu.

Po pořádném vykoupaní (a zbavení se všech červených červíků, co plavali ve vodě) jsme popojeli k jezeru Taupo. Největší jezero Nového Zélandu vzniklo zatopením kráteru po výbuchu sopky Taupo někdy začátkem letopočtu a pyšní se neskutečně modrou barvou a plážemi ze sopečného popílku. Jelikož plánovaná návštěva Craters of The Moon se nekonala - na Christmas Day bylo zavřeno, věnovali jsme zbytek odpoledne odpočinku na pláži a pozorovali bohatší a odvážnější kolegy cestovatele, kteři zkoušeli některé z místních adrenalinových atrakcí. Spánek se konal v bezplatném kempu kousek od Taupa u břehů řeky Waikato River.

Ráno, spíše dopoledne, jsme se vydali na Craters of The Moon – poměrně nevelkou termální oblast, která vznikla jako důsledek změny geotermálních poměrů po vybudování nedaleké geotermální elektrárny. Spousta kráterů, čmoudů, bublající vody a bahna a taky neskutečně pálící slunce. Možná poprvé nás mrzelo, že je tak hezky, v horším počasí by byl zážitek všudypřítomné páry ještě zajímavější. I tak se nám ale moc líbilo. Jen sirovodíkové výpary bohužel zreagovaly s lepidlem v Lucčině levém sandálu a tento se následně rozpadl.

Následovala procházka okolo dalšího termálního potůčku k Huka Falls – vodopádům nepříliš vysokým, ale s průtokem 400 tun vody za vteřinu je to opravdu neskutečná podívaná. Jen kdyby tam nebylo těch turistů, kteří nešli pěšky, ale přijeli autobusy až na místo. Cesta k vodopádům nebyla dlouhá, ale kvůli slunci a vedru docela vyčerpávající, vrátili jsme se tedy už před šestou zpátky na naše kempovací místo a spali a spali a spali až do rána.

V úterý ráno jsme museli vstát už v sedm, abychom stihli velkolepou podívanou v podobě gejzíru Lady Knox asi 50 km od nás. Právem je tento gejzír nazýván vrcholem lidského důvtipu, neboť stříká každý den přesně v 10.15 dopoledne  poté, co tam chlapík nasype 300 g práškového mýdla, které sníží povrchové napěti vody a gejzír následně stříká asi půl hodiny do výše nějakých 3 metrů. (Dlouho jsme čekali s davem lidí na lavičkách jako v divadle, než chlapík dorazil. A stříkalo se pozdě! Byli jsme z toho celí zklamaní, jak je to nechutně komerční záležitost. Na parkovištích dokonce stáli chlapíci, kteří nás dirigovali, kam máme zaparkovat. Ale kvůli gejzíru jsme tam nebyli, tak nás to zklamání za chvilku přešlo.)

Nám stačily 2 minuty stříkání a pospíchali jsme do Wai-o-tapu dříve, než tam od gejzíru přiběhnou stovky dalších lidí. Taktika vzít prohlídkový okruh proti směru prohlídky se ukázala jako jediná správná, a tak jsme se největším návalům nadšených fotografů naštěstí vyhnuli. (Do Wai-o-Tapu jsem se těšila nejvíc na Šampaňské jezírko, které jsem kvůli zimě neviděla, protože se v něm voda vaří a páří a páří. Ale opravdu jsou v něm bublinky, jako v šampáňu. Tak jsem si alespoň koupila pohledy, když nejsou fotky. Taky tu chybí informace, že při kupování lístku se nás slečna zeptala odkud jsme a zcela samozřejmě nám podala popis všech jezírek v češtině! Tak jsme na to docela koukali.)

Poslední zastávkou byla Rotorua, město postavené přímo na termálním podloží, což se projevuje všudypřítomnou vůní zkažených vajec, bublajícím bahnem a čmoudíky na každém rohu. Věnovali jsme poměrně dlouhou dobu procházce po městečku.

Poměrně dlouhá doba v našich poměrech znamená tak půl hodinky. Města nás opravdu nebaví. Viděli jsme taky vzlétat letadlo z jezera! A rozhodli se, že až budeme bohatý a pojedeme domů, tak si zaplatíme let v letadle. Cestou domů jsme si koupili zmrzlinu a zaháníme nechuť ze zítřejší práce ochutnáváním bonbonů, co Lukáš dostal od paní domácí k Vánocům.

V neděli se nejspíš chystáme na Great Walk okolo jezera Waikeremoana. Je to na čtyři dny. Tak pokud se nám podaří zarezervovat kempy a ještě v nich bude místo, vyrazíme na první vícedenní chodící výlet. Pak už jen pár dní práce a hurá na Tongariro!

Šťastné a veselé Vánoce

Přejeme všem krásné prožití vánočních svátků, spoustu cukroví, dárků a pohody. My jedeme svátky trávit do Rotoruy a Taupa, koukat na gejzíry, čmoudíky a bahenní jezírka.
Můžete se tedy těšit na další článek a pár fotek.
Myslíme na vás a moc se nám stýská po českých Vánocích.

Výpadek proudu

Dnes se stala pro nás docela fascinující věc. Když už bylo alespoň trochu práce, vypadl proud na celém Severním ostrově. Přijde nám, že mít jen jednu velikou elektrárnu pro celý ostrov je docela vtipné. Elektrárna sice stále nefunguje, ale náhradní proud někde vyrobili, takže si můžeme v klidu uvařit svou večeři =)

Coromandel

Blíží se Vánoce, všichni chtějí nakupovat dárky, a tak byl v práci konečně jeden celý víkend volný. My jsme ho sice nevyužili k nakupování, ale výlet je taky dobrá věc.

Vydali jsme se tentokrát na poloostrov Coromandel, kam všichni z okolí jezdí trávit víkendy na pláž k moři. Bohužel nám moc nepřálo počasí, bylo zataženo a docela chladno, tak jsme se nemohli zastavit nikde na pláži a pár hodin si polenošit. Ale v sobotu jsme navštívili Driving Creek Railway and Potteries, kde je jediná úzkokolejná horská železniční trať na NZ. Postavil ji Barry Brickell, místní hrnčíř, který si pomocí vláčků dováží z kopců hlínu pro svou tvorbu. A veškeré peníze vydělané vozením turistů jdou na znovuvysázení původního zdejšího lesa. Vláčky byly moc krásné a měli jsme dobrý pocit, že naše peníze pouslouží také něčemu užitečnému.

Potom jsme se byli podívat na malý vodopád a kauri dvojčata a ve Whitianga na Buffalo Beach. Měli jsme stále dost času a tak jsme se nakonec vydali i ke Cathedral Cove, které jsme plánovali až na druhý den. Byla to moc pěkná procházka a pláž i skála opravdu stály za vidění. Však vidíte sami. Moc nás pobavila cedulka Danger a že se nesmí pod skalním obloukem chodit, že padají kameny. Dokonce přes cestu byl natažený provaz a nikdo ani na vteřinu nezaváhal, aby ho překročil. Užili jsme si dalších pár km zatáček a přenocovali na parkovišti v kopcích.


V neděli jsme si dlouho pospali. Snídaně se konala skromná neb nám navlhl vařič. Tak jsme museli zase baštit neopečený toustový chleba. Není snad nic horšího =) a před polednem se vydali na Hot Water Beach vyhrabat si díru do písku. Dorazili jsme tam moc brzy před odlivem, tak jsme si ještě dali v místní kavárně kávičku a horkou čokoládu a ještě na chvíli zalezli do auta schovat se před studeným větrem. Těžko se nám představovalo, že se máme svléknout do plavek a jít blbnou na pláž s rýčem, v našem případě ešusem.
Když už kolem procházelo opravdu dost lidí s rýčem v ruce, odhodlali jsme se a vylezli z našeho úkrytu. Přesunuli se blíž k místu kopání a dojedli poslední tousty usazení v písku. Po chvíli se k naší radosti vyklubalo i slunce a nakonec jsme skončili se spálenými obličeji. V danou hodinu jsme si, stejně jako spousta dalších, začali kopat svou díru do země očekávajíc, že do ní nateče horká voda z pramenů pod pláží a že se pak budeme pár hodin vyhřívat pěkně ve svém soukromém jezírku. Hrabali jsme dlouho a usilovně, ale horká voda se nekonala. Horké prameny totiž vytékaly jen na malém kousku pláže, o kterém už kiwáci věděli a tak se tam pěkně placatili ve své horké vodě a my, stejně jako spousta dalších turistů, jsme jim byli tak pro smích. Tak jsme si pak alespoň trochu ohřáli nohy a pomalu vyrazili domů. Ale sranda to byla =) jen to vyhřívání si budeme muset dopřát někde jinde.

Je tu ošklivo a prší a má celý další týden pršet, budeme o hladu =D taky nám neschne prádlo a Jim bude muset na lékařskou prohlídku, jestli mu vše dobře slouží. Tak jsme zvědaví, jaké choroby mu najdou a kolik nás bude jeho operace zase stát.

O Vánocích ale máme volno, tak pojedeme zase výletit a snad se nám někde podaří nahrát fotky, ať se taky pokocháte =)

Každé ráno

Neb nemáme žádné další úžasné novinky, prostě chodíme do práce, jíme a spíme =), přidám sem alespoň nějaké fotky našich oblíbených výhledů.

Tenhle máme z našeho obýváku
















Po cestě do práce















A při příjezdu domů

Jim se vrátil domů!

Máme skvělé novinky z našeho druhého konce světa. Dnes ráno nám volali z opravny, že Jim je připraven k odvozu domů. Lukáš se tam nakonec statečně vydal tu dalekou cestu pěšky. Náš kamarád už tedy stojí spokojeně zaparkovaný v garáži. Dveře mu opravili úplně krásně, vypadají jako nové. Dokonce nám ho chudáka špinavýho i vykoupali, takže je z Jima teď velký fešák. Už se těšíme na neděli, až ho vezmeme někam na výlet.

Jim

Zdá se, že náš Jim ještě neodešel do automobilového nebe a dokonce nám dneska pověděli, že se k nám za 14 dní vrátí! Moc se na našeho kamaráda těšíme. Nové dveře ale asi bohužel nedostane. Provedou mu nějaké plastické operace a snad budou i jeho vlastní dveře vypadat hezky a bude z něj zase fešák =)

Opravuje se nám auto!

Konečně nám dneska po 14 dnech zavolali z pojišťovny. Tedy pokusili se nám dovolat, ale vždycky volají v pracovní době. Nicméně dozvěděli jsme se, že oprava našeho auta byla oceněna a máme povolení auto začít opravovat. V opravně nám řekli, že se na něm dělá o kousek jinde a tam už jsme se nedovolali. Zítra tedy zjistíme, jak dlouho to bude trvat a snad brzy budeme zase moci jezdit ve vlastním.

Všední život a práce

Po třech týdnech na stejném místě už si život přeci jen vyjel své nově zaběhnuté koleje. Každé ráno vstaneme po šesté ( no dobrá, někdo spíš před sedmou) a Lukáš udělá snídani. Je to vločková kaše s kakaem nebo skořicí, někdy sladká rýže s kompotovaným ovocem. Nejraději máme kaši se skořicí a jablíčky. Vůně připravovaného jídla probudí i ty největší spáče, takže se společně nasnídáme při marném snažení stáhnout si nové maily. Zuby, vlasy, oblečení, svačina, pusa, boty, tkaničky a už je tu naše spolupravnice Judy. Čeká v bílém autě, v ruce cigaretu a úsměv na tváři.

Během cesty do práce se většinou schová raní slunce za dešťové mraky. To je většinou také doprovázeno nádhernou duhou, tak dlouhou, jaké se u nás moc nevidí. Kopce, sady, město, školní autobusy, paní venčící chlupaté psy, výhled na moře. Kauripak. Náš chlebodárce.

Před packhousem už posedává skupinka kouřících. Celý náš pracovní kolektiv se dá rozdělit na několik skupinek. Skupinka kouřících za každého počasí posedává venku, patří sem Judy, slečna s věčně mastnými vlasy a kluk, který se divně směje. Další skupinku tvoří stárnoucí dámy, ty sedí v kuchyňce u dlouhého stolu a povídají si o svých mužích a dětech a předávají si recepty. Taky většinou něco upečou, takže je ke kávě či čaji něco dobrého k zakousnutí. Dále je tu skupinka maorských hobitů – ti chodí celí v černém a během mistrovství v rugby si každou pauzu házeli míčem, teď už ne. A početná skupinka malajských dívek, která obletuje Malajce Nikolase. Vždycky mají k obědu rýži, měli bychom se od nich učit vařit.

Nikolas s námi pracuje u krabic. Je to praštěný chlapík, nejraději by dělal všechnu práci i za nás. Ale když se zrovna netváří důležitě a něco po nás nekontroluje nebo nepředělává, je s ním sranda. A pak je tu Jason, ten se stará o naše blaho a doplňuje nám všechny krabice i pocketpads. Je to chlapík kolem třiceti, chybí mu přední dva zuny, trochu kulhá, ale je pořád veselý a dělá srandu. Jasona mám z práce nejraději.

Popojede pás, vzít krabici, otevřít krabici, vložit prolisovaný papír, dát krabici na pás správnou stanou...a další a další a další. Den v práci se vymezuje dopolední, obědovou a odpolední pauzou. Když je dopolední pauza v deset, znamená to, že se bude končit brzo. Pokud je až v deset patnáct, končí se až v půl šesté. O pauze čaj, kafe, housku či chleba se salámem, závistivé pohledy k jiným stolům a lepším jídlům.

Krabice, papír, krabice, papír, krabice, papír...

Nikolas ukazuje, že už jen pár binů a jde se domů, hurá, domů!

Počkáme na Judy a bílým taxíkem se necháme odvézt zpátky do našeho minidomečku.

Naše první kroky vedou zase k počítači a dalšímu boji s internetem. Po chvíli to vzdáváme, někdo se jde mýt, někdo vařit. Vařit jde většinou Lukáš. A já trénuji Solitaire. Dnes jsme poprvé vyhráli čtyři barvy! Vaří se jídlo podle předem vymyšleného jídelníčku, který visí společně s nákupním seznamem a klíči na skříni. K tomu se většinou pečou sušenky nebo chleba. Většinou obojí, protože sušenek i chleba máme velikou spotřebu. Když běží celý večer trouba, dá se tu pak sedět jen v mikině, bez spacáku, to je takový malý bonus.

Karty, maily, internet, karty, film a spát.

Z práce...

...aneb je důležité studovat hodně vysokých škol - stejně skončíš u pásu...:-)

Novinky z Katikati

Poslední dny se nic moc nedělo. Já jsem chodil do práce do pátku, sobota a neděle bylo volno. Oba dny jsme víceméně proflákali doma, neb bylo dost ošklivo a taky jsme v oblasti, kde toho není moc zajímavého. V pondělí mi přišla šéfová říct, že se uvolnilo místo a Lucka může začít už ve středu, tedy o necelý týden dříve, než to bylo původně. To je fajn, protože Lůcu samotnou doma to už moc nebavilo a navíc aspoň budou dvě výplaty, to je o výplatu lepší než jedna výplata.

Středa, dušičky, první den v práci. Lucka dostala doma instruktáž, co a jak dělat, takže to, co mě trvalo týden, než jsem pochopil, zvládá ona první den. Je moc šikovná strkačka kartonů do krabic. Bylo málo avokád, přisuzujeme to špatnému počasí předchozí den. Takže se končilo už v půl druhé. Tak jsme se po práci jeli podívat k oceánu – dlouho jsme u něj nebyli a je to asi kilometr od práce. Tam jsme vymysleli, že se ještě zastavíme v Katikati a prošmejdíme město. Bydlíme totiž pár kilometrů za městem a městečkem vždycky jen projíždíme nebo se jen stavujeme v supermarketu.

Zastavili jsme na parkovacím místě u hlavní silnice. Mohli jsme zastavit před knihovnou, jako obvykle, nebo na parkovišti kousek od centra, ale my zastavili u hlavní silnice. Smí se tam parkovat, tak proč chodit daleko. Koukli jsme do pár obchodů s věcmi, které by se nám mohly hodit, ale nic pěkného nového jsme si nepořídili. V knihovně jsme se byli zeptat, jestli půjčují knížky i turistům a vzali si místní noviny. Cestou zpátky jsme se stavili v obchůdku na zmrzku, protože kromě dušiček slavíme ještě jedno takové malé osobní jubileum. Když jsme šli k obchodu, u našeho auta zastavilo policejní auto, ale bylo to daleko, tak jsem tam moc neviděl a nepřikládal tomu důležitost.

Koupili jsme zmrzku a sůl a šli k autu, že pojedeme domů. Jak jsme se k autu přibližovali, poněkud jsme znejistěli, neb stálo v o dost jiné poloze, než jsme jej zaparkovali. Vlastně poloze dost nestandardní. Že bych nezatáhl parkovací brzdu? To je divné, to pak nejdou vyndat klíčky ze zapalování a ty jsem měl v kapse.

Došli jsme k autu. Lucka okem zkušeného automechanika diagnostikovala závadu: „Jsou úplně strašně promáčké pravé zadní dveře a levé zadní kolo v háji.“ Fotky z mobilu jsou na konci článku.

Přijel pan policajt a okolojdoucí paní nám nabídla, jak nám může pomoci, jestli nechceme někam hodit. Od policisty jsme se dozvěděli, že nějaký 80letý pán si při vyparkovávání spletl brzdu s plynem a nacouval do nás. Policista byl milý pán. Opsal si údaje z řidičáku, zavolal odtahovku, dovezl nám ukázat, kde bude auto stát a zavezl nás do půjčovny aut.

Tam jsme si půjčili nějakého nissánka na 5 dní. Bez auta jsme totiž v háji, nedostaneme z města domů a ani do práce. A 5 dní půjčovného zaplatí pojišťovna.

Zajeli jsme ještě tam, kam nám odtáhli auto. Je to autoopravna, kde jsme si vyzvedli naše věci z vraku a informovali se, co máme dělat, protože jsme neznalí řešení podobných situací u nás, natož v cizině.

Domů. Ohřáli jsme polévku ze včerejška a dali do mrazáku rozteklé zmrzliny. Lucka se snažila dovolat viníkovi nehody, ale neúspěšně, tak jsme se ještě vydali za ním, bydlí dvě ulice od nás.

Je to milý pán, jemuž umírá žena a ochotně s námi vše vyřešil. Je původně ze Skotska a sem se přestěhovali před 10 lety. Lucce pochválil dobrou angličtinu, mně se omluvil, že neumí česky.  Až nám ho bylo líto, protože není ve vůbec lehké situaci, každý den jezdí do nemocnice už na šestou ráno a ještě k tomu nám naboural auto. Už vše začal řešit s pojišťovnou, tak v nejbližších dnech se dozvíme, zda nám auto opraví a nebo dostaneme nějaké peníze na nové. Každopádně docela nemilá situace, nechtěli jsme už vybírat žádné peníze z českých účtů a chtěli jsme šetřit. Ale aspoň máme o čem psát.

Večer v půl deváté nám volal na mobil ten policista, jestli jsme se domluvili s tím viníkem a jestli už to řeší pojišťovna a jestli máme v čem jezdit do práce. Chápete to? 

Recepty

Jelikož už nám začíná docházet fantazie, co uvařit levného a čeho bude hodně, rozhodli jsme se obrátit na vás. Kdo nám napíše nějaký levný a chutný recept, přivezeme mu něco pěkného =)

Recepty by neměly obsahovat maso, mléko a mléčné výrobky. Nejvíce oceníme pokrmy z rýže, ta je tu nejlevnější. A taky dostáváme v práci avokádo zadarmo, takže znáte někdo, co se dá dělat s avokádem? =)

Nápady můžete posílat na maily nebo se o ně podělit i s ostatními tady v komentářích. Už se těším, co nového a dobrého si brzy uvaříme =)

Naše bydlení

Slíbili jsme vám nějaké fotky z nového bydlení, takže tady jsou =)

Naše nová myčka na nádobí...

Naše nová postel (kdybyste viděli ty oblaka prachu, co se zvednou, když si na ni člověk sedne =D)

Sedací souprava s balkónkem...

A naše ždímačka (hádejte, kdo dělá pračku)

Wentworht Valley

Díky prodlouženému víkendu se nám podařilo vyrazit na další výlet. Bohužel na dlouhou dobu asi poslední. První den jsme vyrazili po velice zabahněné cestičce směrem k vodopádům. Po cestě jsme narazili ještě na dva tunely, asi pozůstatek po dolování zlata. Oba jsme pěkně prolezli a prošmejdili a ani voda na zemi nám v tom nezabránila. Vodopády potom byly taky moc pěkné, takže jsme s výletem byli spokojeni.

Druhý den jsme popojeli o kousek dál na výlet k dalším vodopádům (tady prostě nic jiného není, jen lesy, vodopády a tunely pod zemí =D). Tentokrát byla cestička vyštěrkovaná až na vyhlídku k vodopádům, takže jsme se nemohli bavit ani přelézáním a přeskakováním kaluží. Ale výhled to byl krásný. Tunely byly stejné jako předchozí den =) a žádné zlato jsme nenašli =(

Waihi Beach

Ráno hrozně foukalo. Jako fakt moc. Nemohli jsme kvůli tomu uvařit snídani, tak jsme raději dlouho spali. Snídani jsme nakonec uklohnili v závětří veřejných záchodků. Sjeli jsme dolů do Katikati vyřídit nějakou administrativu a pak se teprv rozhodovali, co podnikneme s posledním volným dnem. Do lesa se nám už moc nechtělo, jsou pořád stejné a ty tracky poblíž nejsou zrovna moc zajímavé. Tak jsme poodjeli do městečka Waihi Beach, které slibovalo krátkou procházku k Orokawa Beach a k vodopádům. 

Na Orokawa Beach bylo nádherně. Šli jsme tam slabou hodinku a je to zatím druhá nejhezčí pláž, co jsme tu viděli. A nedá se tam dojet autem, což je velká výhoda, protože na celé kilometrové pláži bylo asi 5 lidí i s námi. Byly velké vlny, největší, co jsme kdy viděli. Odhadem odborníka tak metr a půl. Po obědě jsme chvíli stavěli hrady z písku. Moc nám to nešlo a když jsme konečně něco postavili, přišel příliv a všechno nám to zbořil. Pak ještě krátké pokoupání v Tichém oceánu. Je studený. Celkem jsme se váleli tak dvě hodiny  a vůbec se nám odtamtud nechtělo. 

Jen teď máme všude písek a postupně z nás vypadává všude, kde se pohybujeme. Možná si budeme moci v autě udělat soukromou pláž. Když to do té doby všechno nepoztrácíme. 

Cestou autem zpět jsme tak trochu skoro náhodou narazili na knihovnu ve Waihi, tak máme po dlouhé době zas volný přístup k internetu, protože v Katikati volný internet není nikde k dostání. Budeme tu, než nás vyhodí a potom odjezd, večeře a spánek před prvním pracovním dnem. 

Další dny v Katikati

Usídlili jsme se v Katikati. Je to malé městečko poblíž Taurangy, líbí se nám tu. Lidé tu jsou, jako ostatně na celém Zélandu, velmi ochotní. Na paní v informacích jsme zřejmě nějakým záhadným způsobem zapůsobili, byla moc ochotná a poradila nám spoustu míst, kde se dá přespat v autě a hlavně, kde se máme ptát na práci. Hned v druhém packhousu jsme byli úspěšní, až nás to úplně překvapilo, že jsme nevěděli, jak reagovat. Já začínám pracovat v sobotu, Lucka za čtrnáct dní. Je to práce manuální, stereotypní, rutinní, nudná. Ale platí 13 dolarů za hodinu, tedy nějakých 175 korun. Tak už počítáme, jak dlouho tu asi budeme muset být a vychází nám tak tři měsíce.

Pročetli jsme místní inzerci a našli si na tu dobu levné bydlení, abychom po práci mohli aspoň sprchu navštívit. Stěhovat se budeme v sobotu, pak přidáme fotky našeho prvního společného bydlení, nepočítáme-li auto. Je poměrně velký, akorát bez nábytku. Budeme muset malinko improvizovat. Ale paní domácí říkala, že nám tam dá i nějakou „bid“, tedy postel.

Do soboty je ještě trošku času, tak vymýšlíme krátké výlety po okolí. Včera jen taková krátká procházka za kauri, ale bylo štěstí, že jsme se nerozhodli pro delší variantu, protože jakmile jsme se vrátili, začalo pěkně dlouho a vydatně pršet. Dnes jsme vyrazili na delší, asi 5tihodinový výlet. Ale nějak nás to tentokrát ani moc nebavilo, cestička lesem byla taková monotónní, jediným rozptýlením byl krásný vodopádek asi v půlce cesty. Tak jsme byli docela rádi, že jsme zpátky. Jsme po těch výletech hrozně unavení, musíme asi začít trošku trénovat, jinak plánované vícedenní treky později na jižním ostrově nepřežijeme.

Teď večerní idylka v autě. Lucka píše dopis, já blog. Došly nám sušenky i čokoláda, Lůca pociťuje nedostatek sacharidů. Má v ruce dvoukilovku cukru a lžíci. Bojím se, jak to dopadne. Přemýšlíme, kam vyrazíme zítra, vyplňujeme pracovní smlouvy a bezpečnostní dotazníky. Na žádnou další kulturu to již nevypadá, počítači za chvíli dojde baterka a brzy se asi setmí. Jo ale máme nádherný výhled na městečko, moře a okolní ostrovy. 

Katikati

Milí a drazí,
s radostí vám ohlašujeme, že jsme se dnes tak na dobu tří měsíců usadili v městečku Katikati nedaleko Taurangy. Štěstí nám přálo a získali jsme práci v Packhousu, kde budeme balit avokáda.
Také se nám podařilo najít moc pěkné místečko k bydlení, takový malinký byteček, levný a v baráčku vedle bydlí paní, která chová spoustu koček =) prý nám poskytnou postel, nádobí a gauč, takže se budeme mít jako v bavlnce. Stěhujeme se v sobotu, tak pak přidáme nějaké fotky.

Přes Auckland do Taurangy

Zpátky do Aucklandu jsme se vydali po západním pobřeží, abychom neminuli Waipoua Kauri Forest – les, kde roste největší strom kauri na celém Novém Zélandu. Strom jsme našli, vyfotit se ho však pořádně nepodařilo – je moc velký. Tak máme kmen zvlášť a korunu zvlášť. Psali tam na ceduli i nějaké váhy a míry, ale to už si samozřejmě nepamatujeme. V Kaikohe jsme dobrali benzín, navštívili knihovnu a jeli dál na jih. Autíčku začala blikat nějaká pitomá kontrolka. Budeme s tím muset někam do servisu a bojíme se, kolik to bude stát. Cesta pokračovala přes Auckland, kde jsme nejdřív objeli dva garage-sales s cílem koupit si tam nějaké levné věci, které nám chybí. Jeden výprodej byl ale nějaký opuštěný – asi jsme přijeli pozdě. Ve druhém jsme si koupili alespoň po dolaru dva polštářky, tak se nám teď mnohem lépe spí. Pak jsme zašli do knihovny, ale nějak nás zradil počítač a vůbec se nešlo připojit na internet. Znechucení jsme si vyčekali frontu na PC a za povolených dvacet minut si nastahovali vše důležité. Ještě rychlý nákup v Countdownu – brambory a nějaké drobnosti a pryč z Aucklandu. Zastavili jsme u moře na docela pěkném tichém místě, ale za dobu přípravy večeře jeli okolo hasiči kousek od nás něco hasit, pak na nás divně koukali policejní příslušníci a vůbec se nám tam celkově přestalo líbit, tak jsme poodjeli spát ještě o pár desítek kilometrů dál.

Další den škemrání o studenou sprchu v DOC kempu na jihu Coromandelu. Ptala se Lucka, takže to dopadlo dobře – a za babku dokonce tři minuty teplé sprchy! Systém placení vskutku vtipný. Dírka na minci je venku a jakmile vhodíte dolar, hned teče voda. Ideální způsob sprchování je tedy vysvléknout se, jít ven vhodit babku a utíkat dovnitř rychle využít své tři minuty blaha. My jsme dva, tak jsme si vhodili dolar navzájem. Ještě před tím Lucku pokousal Kachňour.

Dál cesta autem směrem na Taurangu. V Katikati jsme minuli pěkné místo na spaní, ale říkali jsme si, že v okolí Taurangy jistě taky něco bude. Nebylo. Dokonce jsme objeli tři placené autokempy, ale v jednom se nám to zdálo drahé a v dalších dvou nebylo místo. Na pláži Papamoa Beach jsme koukali na  potápějící se loď a ropnou zkázu. Smutné. Spousta dobrovolníků v bílých oblecích tam pobíhá a řeší následky ropné skvrny. Kdybychom měli kde bydlet, možná bychom se přihlásili taky.

Rozhodli jsme se vrátit do Katikati. Ještě jsme se zastavili v informacích a v backpackeru v Tauranze zeptat se, jaké jsou tu pracovní možnosti. Úspěšní tak napůl – dostali jsme nějaké tipy, kde hledat, tak uvidíme. Nakonec jsme našli místo na spaní malý kousek od Taurangy – chodí tu krávy a jezdí vlak. 

Cape Reinga

Prvně jsme ráno vstávali na budík abychom brzy vyrazili na plánovaný výlet na Cape Reinga. Snídaně se moc nekonala, zapomněli jsme nakoupit, takže nám nezbylo nic než suchý toustový chleba. Mňamka. Zhodnotili jsme to, jako velikou chybu hned v prvním kopci neb nám to nějak moc nešlo a ještě nám bylo špatně =D tak jsem si tak v duchu říkala, že když touhle cestou odchází z ostrova duše zemřelých, jestli ta moje brzy taky někam neuletí.

Vylezli jsme na veliký kopec a zase ho slezli na moc pěknou pláž a potom vylezli na ještě větší kopec. Tam jsme se připojili k turistům, kteří na Cape Reinga přijeli autem a pokračovali po cestě k majáku.

Maják hezký, oceán nekonečný. Foukalo tam a neměli jsme žádnou svačinku, tak jsme tam moc dlouho nepobyli a spěchali zpátky k autu, kde nás čekali špagety k obědu. Kdyby se vám zdálo, že pořád myslíme jen na jídlo, nezdá se vám to. Jedli bychom a jedli a jedli.

U auta jsme rychle uvařili, zhltli všechno během pěti minut, dali si ještě sprchu a vyrazili zpátky na jih. Zastavili jsme se ještě v Kaitaie nakoupit, což nám zabralo spoustu času a peněz a nakonec se vydali do dalšího Doc kempu v Raetea Forest. Pokusili jsme se zaparkovat Jima na pěkné travnaté místečko a zaparkovali ho tam navždy. Nešlo to dopředu, ani dozadu. Naštěstí v kempu už byla skupinka německých hochů, kteří nám ochotně pomohli Jima vytlačit zpátky na cestu. Na té jsme už zůstali, uvařili si večeři (MASO!), konverzace s klukama se moc nekonala a šli jsme spinkat. V noci nás otravovala spousta komárů a byla zima, ale jinak je postýlka bezvadná.

Ninety Miles Beach

Po Ninety Miles Beach můžou normálně jezdit auta. Vede od severního mysu Cape Reinga směrem na jih, odhadem tak devadesát mil. My dorazili na její jižní konec nějak kolem třetí hodiny odpoledne. To už jsme měli za sebou návštěvu městečka Kaitaia, které nás překvapilo tím, jak je na místní poměry velké. A byl tam mekáč a hlavně knihovna. V té jsme strávili velkou část dne, protože když jsme si v Aucklandu nevzali žádné DOC letáčky (Department of Conservation) s trasami možných výletů, nezbývalo, než to všechno najít a nastahovat z internetu.

Pozdní oběd jsme si dali u jezera, které má jméno, ale musel bych se podívat do mapy. Po obědě jsme se tedy šli podívat na tu pláž. Cestu autem po pláži jsme si netroufli, jednak jsme viděli jeden bydlík, který se tam zahrabal a taky by to autíčku nemuselo dělat dobře. Ale borci s čtyřkolkama si to tam valí docela rychle, až se jim za džípama práší. Na pláži bylo takových mušlí, že se muselo dávat pozor, kam se šlape a Lucce jsem povolil, že si s sebou může vzít jen tři, jinak by si vzala všechny. Ale jsou vážně moc krásné. Kdo nám napíše mailem nejkrásnější básničku, přivezeme mu mušli. :)

V blízkém kempu jsme si chtěli dát taky konečně sprchu, ale moc milý pán říkal, že sprchu jedině, když tam zůstaneme přes noc. Ale 16 dolarů za člověka se nám zdálo moc, tak jsme s díky odmítli. Spalo se u toho jezera, kde jsme obědvali. To bylo moc príma.

Ráno jsme vyrazili dál na sever a zastavili u Sand Dunes. Zatím největší zážitek z nz. Strašně moc velké hromady písku a jako největší místní atrakce je sjíždění těch hromad na bobech či prknech. To jsme neabsolvovali, neb nechceme podporovat místní maorskou pronajímatelku bobů za nehorázné ceny. Ale písek super, ještě krásně svítilo slunce, tak jsme šlapali pískem tam a zpátky skoro dvě hodiny.

Pak jsme popojeli až úplně na sever do zatím nejhezčího tábořiště, co jsme tu viděli. Pláž s obrovskými vlnami, skalnatými útesy a divně pokroucenými stromy. Konečně jsme narazili na sprchu, byť byla studená, málem jsme ji všechnu vypotřebovali. Taky jsem udělali velké praní na dvacítku bez odstřeďování, a tak jsme čistí, voňaví a těšíme se na zítřejší brzký výlet na Cape Reinga.

Bay of Islands

Probudili jsme se do celkem hezkého počasí, v klidu posnídali jogurt s plátkem tousťáku a vydali se na další cestu. Chtěli jsme si udělat výlet na Cape Brett, kde má být Hole in the Rock čili díra ve skále, kterou za vysoký peníz proplouvají výletní lodě. Chvilku jsme bloudili a hledali začátek trasy, nakonec zastavili blízko cedulky, že se tu hodně kradou auta a vyrazili. Špatně jsme pochopili místní značení a po třech hodinách zjistili, že je to na Cape Brett ještě dalších dvacet kilometrů a že to tam a zpátky za den rozhodně neujdeme a vrátili jsme se zpátky. Výlet byl ale moc fajn, cesta vedla divným lesem, všude palmy a zvláštní stromy, které jsme nikdy neviděli. Procházeli jsme taky stádem koní, kteří se s námi k našemu zděšení asi chtěli oňuchávat a taky jsme viděli tři barevné papoušky. Živé! A taky mikročápa s kachňourem.

Dalším nevšedním zážitkem byla plavba lodí i s autem. Podívali jsme se také do městečka Russell, kde jsme doufali získat nějakou užitečnou mapu a informace o dalších možnostech výletů, ale moc úspěšní jsme nebyli. Městečka tady jsou opravdu malinkatá, pár domečků, sotva někde je obchod. Pak jsme zase dlouho hledali místo na spaní. Nakonec jsme zase skončili v campu DOC v Puketi Forest. Teče tu řeka a je tu krásná travička a spousta těch mrch sandflies (něco jako upgradované muchničky). Uvařili jsme si večeři (brambory s párkem) a brzy půjdeme do hajan. Druhý bydlík, co tu stojí, se s námi vůbec nechce kamarádit.

Auckland a cesta na sever

Na pondělí jsme byli domluveni s Angelou na koupi a převodu auta. Brzké ráno jsme strávili pobíháním po bankách a vyměnováním dvacetidolarovek za stodolarovky, abychom jí nemuseli peníze dávat v kufříku, ale stačila tlustá obálka. Potom jsme auto převedli na Lukáše a s Angelou se trochu rozpačitě rozloučili. Vůbec se jí nechtělo autu dám sbohem. Pokusila jsem se ho pojmenovat Jim (podle slavného Jima Walshe, otce Brandona Walshe), tak uvidíme, jestli se jméno ujme. Zařídili jsme ještě pojištění, naposledy se podívali na internet a vyrazili na sever. První naší zastávkou měla být Orewa. O řízení vám podá zprávy drahý:

Řízení s automatickou převodovkou je sranda. Jak v autodromu na Matějské. Brzda-plyn-brzda-plyn. Řízení vlevo není sranda. Je to divný. Ale člověk si zvykne, jen občas, když se zamyslí, udělá nějaký vtipný renonc. Když se snažím vyšlápnout spojku, která zde jaksi chybí, zpravidla noha místo toho šlápne na brzdu a jak auto prudce zastaví, vysype se nám všechen kaviár. A vyleje šampaňský.

Místo blinkru občas dávám stěrače a už mám za sebou i jedno odbočení do protisměru. Kruhák se jezdí opačně, než u nás, ale to jsem zatím nespletl. Jinak pohoda a žádný stres. Do cíle jsme dojeli bez ztrát na životech. Ani žádného possuma jsme nepřejeli.

Stejně jako příroda, i povrch silnic se tu často mění. Člověk se nesmí divit, že asfaltová silnice se najednou bez varování změní ve štěrkovou a štěrková přejde najednou v písečnou pláž. Ale jet autem po pláži je docela fajn. Jen se člověk podiví, že v mapě je to opravdu značeno jako silnice.

Místo na spaní jsme hledali hodně moc dlouho, několikrát se vraceli a otáčeli v místě, kde silnice prostě najednou končí. Zaparkovali jsme asi po hodině a půl v Doc kempu, který jsme našli tak trochu náhodou. Pěkně tam foukalo. To neznamená, že jako trochu foukalo. Jako vážně FOUKALO. Tak, že jsme dali na rady přátel a moc ochotně postavili auto po větru, aby nezačalo válet sudy. K tomu déšť, takže místo plánované tříchodové večeře jsme si dali chleba se salámem a přemístili se do naší nové krásné postele. A spali a spali a spali.

Vzhůru na sever

Klíčky od auta v kapse, vyrážíme na sever! =)

Auckland - den třetí

Ráno jsme se probudili brzy a šli zařizovat prodloužení ubytování v hostelu, protože jsme zjistili, že je víkend a pošty mají zavřeno, takže i kdybychom koupili auto, nebudeme ho do pondělka moct na sebe převést. Byli jsme z toho dost nervózní, protože jsou tu všechny hostely nacpané k prasknutí kvůli rugby. Příště až někam pojedeme, musíme si dopředu zjistit, jestli se tam nekoná podobné šílenství. Dopoledne jsme tedy nervózně čekali, jestli budeme mít v noci kde spát a taky jestli se nám ozve chlapík, co nám slíbil ukázat auto. Pokoj dopadl dobře, auto už ne. Naše kroky proto vedly zase rovnou do knihovny ponořit se do hledání aut a aut a aut. Když jsme opsali pár dalších čísel, šli jsme se do Albert parku naobědvat (dvě housky se salámem a jedno celé rajče!). Při té příležitosti jsme viděli první novozélenskou demonstraci – proti potratům. Byli jsme celí smutní a přesvědčení, že auto v životě neseženeme. Náladu mi zvedlo hejno ptáčků, kteří se k nám slétli, když jsem hodila na zem drobek. A normálně mi sedali na ruku a brali si to rovnou z ní. Z toho mám tady zatím největší zážitek! =D Obvolali jsme všechna čísla a zase bezúspěšně.

Naší poslední nadějí byl backpackerovský bazar, který taky zklamal kvůli neskutečně vysokým cenám.

V tu chvíli jsem poprvé měla radost, že jsem zvedla náš novozélandský telefon, protože volala slečna, že mají na prodej auto a rovnou jsme se domluvily, že se za pár hodin sejdeme u benzínky. Setkání to bylo takové rozpačité, pořádně jsme nevěděli, co za chyby na autě hledat, ale vypadalo opravdu dobře, takže jsme si rovnou plácli a v pondělí ho jdeme převést a zaplatit.

Takže se teď potloukáme do městě a vybíráme z bankomatů po dvacetidolarových bankovkách co nám kreditky dovolí. Musíme sem pak dát fotku, jak vypadá 3400 dolarů ve dvackách =D budeme si připadat chvilku jako opravdoví boháčí a můžeme se v penězích i koupat!

Jinak město je teď úplně šílené. Jsou tu samí Irové a Angličani, Francouzi a All Blacks!

Auckland - den druhý

Náš druhý den proběhl v duchu hledání auta. Hned brzy ráno jsme se vypravili do knihovny pročítat internet. Při té příležitosti se nám podařilo zavolat domů, takže skype nám funguje. Alespoň tedy v Aucklandské knihovně. Přečetli jsme mraky inzerátů a vyselektovali nakonec pár čísel, na které jsme chtěli zavolat. Spoustu času jsme pak strávili přemlouváním se navzájem, ať zavolá ten druhý. Mužská autorita zvítězila, tudíž jsem volala já =D Nicméně z toho nakonec stejně nic nebylo, tak jsme z toho byli docela zdrchaní.

Odpoledne jsme se šli alespoň projít do místního parku, což byl zarostlý kopec, kterému vévodila na vrcholu velká budova muzea. Odtud byl výhled alespoň na kousek moře, tak nám to připomnělo, že tady vlastně nějaké moře je. Rostou tu v parcích samé divné stromy, opravdu krásné, že se jim ty naše ani zdaleka nevyrovnají. Musela jsem si osahat všechny divné rostliny a květiny, co tu rostou. A kvetou tu zrovna sakury.

Večer jsme zase usnuli hrozně brzy. Jsem zvědavá, za jak dlouho si zvykneme spát obráceně.

První den v Aucklandu

Let proběhl naprosto v pořádku a bez nehod. Dokonce se nám oběma povedlo sem tam na chvíli usnout. Po přistání jsme si vyzvedli batohy a vydali jsme se k první přepážce. Tam byl moc milý imigrační úředník, ten jenom nevěřil tomu, že ta mánička na pasové fotce jsem já. Pak jsme šli docela dlouhou cestu k biosecurity. Cestou si Lucka uvědomila, že mám s sebou polštářek naplněn pohankou, což by mohl být asi docela problém a nechtěli jsme riskovat pokutu. Nebo přemnožení pohanky na Zélandě. Tak jsme polštářek přiznali a byli jsme ujištěni nejdříve jedním a pak i druhým biosecuriťákem, že si polštářek můžu nechat. Jupí, bude se mi tu krásně spát. Pak už nám jen projely batohy přes x-ray, nic jsme vybalovat nemuseli a mohli jsme opustit prostor letiště. 

Do centra města jsme si koupili nehorázně drahou zpáteční jízdenku za 26 dolarů (ne 26 korun jako u nás) a bez problémů našli rezervovaný hostel. Tam nás chtěli ale až ve dvě hodiny, tak jsme si tam jen nechali batohy a šli trochu poznat město. 

První cesta vedla k informacím a potom do supermarketu. Většina potravin je tu na nás hodně drahá, musíme zapomenout na to, že dolar je 14 korun, jinak bychom si tu asi nic nekoupili. Láhev vody bez bublinek za 4,20. Oběd jsme snědli v parčíku na lavičce pořádně ospalí a mírně demotivovaní "krásou" města. 

Všechno je tu úplně divné. Auta jezdí na špatné straně a mají na špatné straně volant. Když přecházíme ulici, musíme se kouknout nejdřív doprava a až pak doleva. Slunce obíhá opačným směrem. Mělo by se chodit vlevo, ale každý si tu chodí, kde chce. A město se nám vážně nelíbí, snad tu nebudeme muset zůstávat moc dlouho.  

Další cesta směřovala na poštu, kde jsme měli v plánu zařídit IRD number, které člověk potřebuje, aby mohl na Zélandě pracovat. Fronta byla skoro až ven, ale mají to tu dobře zařízené a moc milá paní se ujímá zákazníků už ve frontě a případně je obslouží, aby nemuseli čekat. Takže nám rovnou dala formuláře a poradila, jak je vyplnit. Taky jsme si všimli, že tam prodávají místní SIM karty, tak jsme si taky jednu pořídili na místní volání. 

Nakonec jsme šli prozkoumat knihovnu, kde jsme se připojili na internet a ponořili tak do místního digitálního světa. Musíme si trošku zvykat na to, že 1MB mail se stahuje půl minuty. Začali jsme projíždět inzeráty aut a nic moc nového jsme neobjevili, tak s autem to bude ještě moc zajímavé. 

Usnuli jsme asi v 5 hodin odpoledne s tím, že za hodinku a půl vstaneme a půjdeme nakoupit. Nekonalo se a probudili jsme se až po dlouhých 13 hodinách. 

Soul

Hlásíme se z letiště v Soulu. Jsme po desetihodinovém letu, který proběhl bez komplikací a čekáme na další letadlo mířící do Aucklandu. V Soulu mají hrozně nízké záchody. Všichni na nás jsou moc milí, jen jim vůbec není rozumět. Doběhla nás letuška se snídaní - dala nám na výběr mezi omeletou a porridgem, tak my suverénně řekli, že porridge. Bylo to slané, s nějakými zelenými řasami a hodně moc ošklivé. Tak jsme museli zahnat hlad dvěma meníčky v KFC za 18900 peněz. Tedy wonů.
Za hodinu nám letí letadlo, tak doufáme, že z jedenáctihodinového letu velkou část prospíme. Další zprávy podáme zítra, pokud nás nesnědí imigrační, bankovní, poštovní ani jiné úřednice.

Před odletem

Narozdíl od Austrálie, kam se bez zaplacené školy v podstatě nedá dostat, na Nový Zéland se dá dostat poměrně snadno. Platí tam pro nás bezvízový styk na dobu 90 dní, ale to se nám moc nechtělo, protože člověk tam musí pak pracovat načerno a to bychom se báli, že žádnou práci neseženeme. Krom toho ale mají pro naše občany tzv. Working Holiday Scheme, což je pracovní vízum pro mladé do 30 let. Stačí vyplnit jeden formulář, poslat ho do Londýna a zaplatit poplatek asi 140 NZD - necelé dva tisíce. My jsme si to nechali za drobný peníz zprostředkovat u Student Agency a neměli jsme s tím tolik nervů. Vyřízená víza přišla za 8 dní. Letenky jsme kupovali taky u Student Agency. Zařizovali jsme je 3 týdny dopředu, což je hrozně pozdě. Kdybychom to byli bývali řešili včas, mohli jsme ušetřit až k  9 tisícům za člověka. No nedá se nic dělat, holt budeme muset déle pracovat, abychom vynaložené finance získali zpátky.

Poletíme hrozně moc šíleně dlouho. Odlet v úterý 4.října večer z pražského letiště do Soulu - pro zeměpisně málo zdatné hlavní jihokorejské město - tam pár hodin na přestup a v Aucklandu na severním novozélanském ostrově budeme šestého ráno. Rovnou jsme si tam zarezervovali na dvě noci hostel, než se nám podaří zařídit všechny formality po příletu. Sehnat ubytování nebyla úplně legrace, protože se tam teď hraje mistrovství v rugby a všechny ubytovací kapacity jsou plné. Nakonec jsme sehnali pro oba za 100 dolarů za dvě noci a doufáme, že déle tam nebudeme nuceni zůstávat.

Teď máme ještě tři týdny na to, abychom zařídili vše potřebné v Praze - zrušit zdravotní pojištění, sjednat cestovní pojištění, zařídit mezinárodní řidičák a ještě asi milion dalších věcí. A hlavně zabalit věci tak, aby zavazadlo mělo do dvaceti kilo. Tak začíná období napětí a nervů - už se moc těšíme, až tohle bude za námi a budeme tam...